Článek
Sparta neřeší jen momentální výsledkovou krizi. Mnohem hlubší problém je v tom, že postupně ztrácí vlastní identitu. Z klubu zmizeli hráči, kteří tvořili charakter úspěšného týmu z let 2023 a 2024. Místo nich nahodile, bez jasného konceptu a předem promyšleného plánu, přicházejí další a další hráči.
Nepřicházejí jako součást dlouhodobě budovaného projektu, ale především proto, aby zalepili konkrétní a momentální díru v sestavě. Přestupová politika pak působí jen jako reakce na problém, který vznikl už dávno.
Sparta neztrácí jen zápasy, body a jednotlivé hráče. Ztrácí svoje DNA.
DNA týmu přitom není jen taktika nebo počet kvalitních fotbalistů v kádru. DNA Sparty je především intenzita a pracovitost, neutuchající hlad po vítězství, bojovnost a poctivost v defenzivě. Je to schopnost nechat na hřišti všechno. A když už prohrát, tak se ctí.
Je to také silná kabina, přirozená hierarchie a jasná představa o tom, jak má Sparta hrát. Emoční vztah ke klubu a jeho fanouškům. Ochota táhnout za jeden provaz a zaskočit za spoluhráče v potížích.
Jeden za všechny, všichni za jednoho.
Prostě parta.
Železná Sparta.
Právě tyto vlastnosti charakterizovaly Spartu nejen v úspěšných letech 2023 a 2024, kdy se vrátila na český vrchol a dostala se až do Ligy mistrů. Byly součástí její identity po dlouhá léta.
Jenže úspěšný tým se dnes postupně rozpadá. Hráči, kteří vítěznou DNA Sparty na dvě sezony znovu probudili, jsou pryč. A s nimi mizí i část společné zkušenosti, charakteru a paměti mužstva.
DNA se totiž nedá koupit. Ne za 10 milionů. Ani za 160 milionů. Musí se těžce a každodenně budovat — a především předávat. Společnými výhrami. Společnými prohrami. A společně prožitými krizemi.
Sparta po úspěšné éře nedokázala vytvořit systém, který by ten úspěch dlouhodobě udržel. Přišla o to nejdůležitější: kontinuitu. Hráči, kteří spolu zažili velké evropské zápasy, těžké porážky nebo vypjaté ligové momenty, vědí, co čekat jeden od druhého. Některé věci se nedají natrénovat. Musíte je společně prožít. Pokud ale mužstvo neustále obměňujete, ztrácíte zkušenost, sehranost i charakter týmu.
S odchodem této generace se rozpadá také přirozená hierarchie a lídři kabiny. Nová hierarchie se nestačila vytvořit. Kapitánská páska tak připadla hráči, který sice prošel akademií a má ke klubu vztah, ale jako přirozený lídr nepůsobí. Spíš to vypadá, že byl do role kapitána jednoduše vtlačen, protože nikdo jiný nezbyl.
Pro řadu zahraničních hráčů je Sparta především přestupní stanicí. Přijdou, odehrají sezonu nebo dvě, ukážou se v evropských zápasech a pokud se jim daří, jejich cílem je posunout se dál. Tak fotbalový trh funguje. Pro českého hráče je Sparta přeci jen něco jiného. Vyrůstá v českém fotbale, Spartu zná od dětství, její historii, rivaly, úspěchy i neúspěchy. Mnozí z nich o Spartě jako kluci snili, chodili na její zápasy, koukali na ně v televizi, hecovali se na hřišti a vědí, co znamená obléct její dres. Pro českého hráče je Sparta splněným snem. Je pro něj obrovskou poctou, že může oblékat její dres.
Dříve byla Sparta tradiční zásobárnou české reprezentace. Její hráči tvořili významnou část národního týmu a pravidelně patřili k jeho oporám. Sparta tak nebyla jen nejúspěšnějším českým klubem, ale také přirozeným centrem českého fotbalu. To už dnes zdaleka neplatí.
Kdo má poslední slovo při výběru hráčů? Sportovní ředitel, nebo trenér? Je v pořádku, že mají oba vlastní představu. Problém nastane ve chvíli, kdy tyto představy nejsou součástí jednoho společného plánu. Pak mohou oba dělat svou práci dobře, ale klub jako celek směřuje různými směry.
Paradoxně problémem Sparty může být i její finanční síla. Její rozpočet jí umožňuje sáhnout téměř po jakémkoli hráči v rámci českého trhu i za jeho hranicemi. Jenže právě v tom může být past. Když máte peněz dost, nemusíte hledat chytrá řešení. Nemusíte tolik rozvíjet hráče, pracovat s jejich potenciálem nebo přemýšlet, jak z omezených možností vytěžit maximum. Prostě jen vytáhnete peněženku.
Tomáš Rosický se už několik let snaží dělat v zásadě stále totéž. Tvrdohlavě chce Spartu postavit na pohledném, technickém a kombinačním fotbale a tím přehrát svého hlavního arcirivala. Jenže česká liga je soutěž, ve které se hraje soubojově, agresivně a fyzicky. A pokud do takového prostředí přivádíte především technicky nadané hráče, kteří se ale zároveň bojí umazat a ušpinit a kteří nejsou zvyklí na zdejší intenzitu, může trvat velmi dlouho, než se adaptují — pokud vůbec. Pokud ale Rosický staví mužstvo především pro Evropu, jarní dvojzápas s Alkmaarem mu vystavil vizitku, která byla všechno, jen ne lichotivá. Nemluvě o tom, že se netajil ambicí Konferenční ligu vyhrát.
Sparta chce hrát určitým způsobem, ale současně ztrácí vlastnosti, které historicky dělaly Spartu Spartou. Technika a fotbalovost jsou důležité. Ale samy o sobě nestačí. Když z týmu zmizí tvrdost, intenzita, ochota jít do souboje a schopnost obětovat se pro spoluhráče, může mužstvo proti slabším soupeřům produkovat atraktivní fotbal, ale proti silnějším přestává být Spartou, kterou si její fanoušci pamatují a chtějí vidět.
Sparta neztratila DNA jedním špatným rozhodnutím. Ztrácela ji špatnými rozhodnutími, nekoncepční přestupovou politikou, nevyjasněnými kompetencemi, pozdním řešením problémů a popíráním reality.
Tomáš Rosický je ve funkci sportovního ředitele už osm let. Za tu dobu Sparta získala dva ligové tituly a jednou se výrazněji prosadila v Evropě. Vedle toho ale přišly početné bolestivé porážky s největšími domácími konkurenty, opakované krize, hledání, tápání a další a další restartování mužstva.
Na klub velikosti Sparty a s takovou historií je to strašidelně málo.
O to víc může fanoušky frustrovat způsob, jakým Tomáš Rosický situaci vysvětluje pokaždé, když se objeví kritika nebo pochyby. Často z jeho strany slyšíme vysvětlování pravidel přestupového trhu, okolností a toho, že je všechno pod kontrolou a součástí většího plánu.
Kdo dnes vlastně Rosického ve Spartě hodnotí? Jeho výsledky, jeho přestupy, jeho sportovní strategii? A je někdo vůbec ochoten říct, že tohle už nestačí?
Kdo dnes hraje fotbal, který býval typický pro Spartu? Fotbal, kde hráči makají jeden za druhého, jdou na hranici vyčerpání a ze hřiště odcházejí úplně vyždímaní, protože tam nechali všechno? Stačí se podívat na nedělní derby. A Sparta to není.
Sparta dnes na hřišti a v zákulisí připomíná spíše pyšnou a majetnou šlechtičnu plnou talentu, ale zároveň křehkou a zranitelnou, často ublíženou. Šlechtičnu, která se bojí ušpinit, která nechce slézt z piedestalu a která si myslí, že by se jí snad měli všichni klanět, kamkoli přijede. Nepochopila, že právě proto ji ostatní chtějí srazit — a často ji také srazí. Dál bude básnit o tom, že ona je Ta Sparta, a bude všechny okouzlovat a oblažovat svou krásou, myšleno krásným a líbivým fotbalem, pověstí, tradicí a slávou, myšleno marketingem, a každoročně se ucházet o titul na ligovém trůnu, aby pak po konci ligy, stále nepoučena, končila v slzách, místo aby v potu, zakrvácená a sedřená, zvedala nad hlavu pohár pro vítěze.
Zdroj:
www.livesport.cz
