Článek
V podcastu Kontakt tam byl se moderátorům podařilo pozvat zajímavého hosta, bývalého předsedu fotbalového svazu Františka Chvalovského. A ten v rozhovoru pronesl jednu větu, která možná vysvětluje víc, než se na první poslech zdá. Možná dokonce pojmenoval jeden z důvodů, proč se z velkého očekávání, které příchod Pavla Nedvěda do českého fotbalu provázelo, po roce dostavuje spíš vystřízlivění – v lepším případě. V tom horším už rozčarování, zklamání, frustrace a možná i rezignace.
Když Nedvěd přicházel do českého fotbalu, přicházel s pověstí skvělého manažera z Juventusu. Čekala se velká jízda. Zkušenost z jednoho z největších evropských klubů, držitel Zlatého míče a především česká fotbalová legenda. Od Pavla Nedvěda lidé očekávali výraznou změnu v české reprezentaci – větší nasazení, pracovitost, hrdost a návrat „srdce“ do národního týmu. Věřili jeho osobnosti, zkušenostem a autoritě.
Chvalovský v podcastu řekl: „Nedvěd potřebuje svého Agnelliho.“ Tedy svého šéfa, jakého měl v Juventusu v osobě Andrey Agnelliho. Chvalovský zároveň připomněl, že Nedvěd v Juventusu nebyl jen slavnou tváří a bývalou fotbalovou hvězdou. Měl svou jasně definovanou roli, byl motivátorem, fungoval jako spojka mezi mužstvem a vedením a především byl součástí pevně nastavené klubové hierarchie.
Nedvěd v Juventusu nefungoval sám za sebe. Fungoval uvnitř systému, který měl jasná pravidla, odpovědnost a člověka nad ním. Člověka, který měl autoritu řídit, kontrolovat a v případě potřeby také říct ne.
Otázka tedy zní: Kdo je – nebo spíš kdo by měl být – dnes Nedvědovým Agnellim v české reprezentaci?
Hádáte správně. David Trunda.
A otázku, jestli jím skutečně je, si snad ani nemusíme pokládat.
Manažer reprezentace musí být hodnocen podle výsledků na hřišti, atmosféry v mužstvu, komunikace s hráči, práce s trenérem, komunikace s médii a především podle toho, jestli celý projekt dává smysl. Jenže na trase Nedvěd–Trunda dnes chybí právě to nejdůležitější: kritická zpětná vazba, kontrola a člověk, který se nebojí říct ne. Trunda působí jako Nedvědův kamarád a obdivovatel. Jenže Nedvěd potřebuje šéfa.
Kdyby měl Nedvěd nad sebou skutečného nadřízeného, který by jeho práci kontroloval a dokázal včas zasáhnout, některým problémům se možná dalo předejít.
Třeba příprava na Mistrovství světa. Pokud už v listopadu nebo prosinci existovala možnost, že se Česká republika na turnaj dostane, měl někdo dávno dopředu řešit, kde bude tým bydlet, trénovat a jak bude celý pobyt logisticky vypadat. A právě tady měl být člověk, který řekne: „Pojďme to začít řešit už teď. Co když se to povede?“ Kemp by byl v Mexiku a otázku nadmořské výšky ani náročného cestování by pak nikdo nemusel řešit.
Stejně tak situace přímo na turnaji. Pokud Nedvěd už od prvních dnů viděl, že v mužstvu není dobrá atmosféra, že se „hráči neusmívají“ a nejsou dostatečně naladění, měl zasáhnout. A pokud ne on, měl zasáhnout jeho šéf. Jenže oba pouze přihlíželi a jelo se vesele dál.
A podobně to platí pro případ Patrika Schicka. Pokud se jeho jméno začalo v souvislosti s návratem do reprezentace znovu objevovat a trenér Denia ho veřejně zmínil, měl přijít okamžitý manažerský krok. Buď to téma vůbec neotvírat, nebo Schicka co nejdříve kontaktovat a zjistit, zda je návrat reálný a pak třeba vydat tiskové prohlášení. Ne nechat celou věc týdny viset ve vzduchu a následně se dočkat výbušného rozhovoru, ve kterém Schick uvedl, že ho nikdo nekontaktoval a že se cítil jako reprezentant znehodnocený.
A pak je tady samotná nominace. Pokud se hráči o svém zařazení do reprezentace dozvídají prakticky ve chvíli, kdy už mají během několika dnů cestovat na sraz, je něco špatně. Hráč jako Šulc by přece neměl zjišťovat z veřejné nominace na YouTube, že má za dva dny balit kufry. Reprezentant je profesionální fotbalista, ale také člověk se svými povinnostmi, rodinou a naplánovaným životem.
A pak je tu ještě jedna zásadní otázka. Pokud si Pavel Nedvěd sám vypracuje „tajnou“ analýzu toho, co se kolem reprezentace stalo, a zároveň nad ním není nikdo, kdo by jeho závěry kriticky posoudil, jakou má takové hodnocení skutečnou váhu? Kdo zkontroluje, jestli jsou závěry správné, jestli se správně pojmenovaly příčiny problémů a jestli se z nich vyvodila správná opatření?
Z celého hodnocení se nakonec odvodí potřeba vydat se zahraniční cestou a přivést nového trenéra. Ale proč? Kdo skutečně analyzoval, že v České republice není jediný český trenér, který by byl schopný vést reprezentaci? Nebo je angažování zahraničního trenéra jen nejjednodušší způsob, jak uklidnit veřejnost a zároveň odvést pozornost od chyb, které vznikly před Mistrovstvím světa a přímo na něm?
Navíc nejde o levné rozhodnutí. Pokud má nový trenér s asistentem stát téměř tři miliony korun měsíčně, je namístě se ptát, co přesně za tyto peníze český fotbal dostává. Zvlášť pokud jde o trenéra, který teprve začíná působit v seniorském fotbale. A pokud je navíc komunikace v angličtině při řešení složitějších fotbalových témat omezená, je to další věc, kterou měl někdo předem vyhodnotit.
Pak se tedy vydáváme cestou, která je zároveň drahá a riskantní, s možností, že na jejím konci bude mít svaz hluboko do kapsy a změny budou třeba pouze kosmetické.
Pavel Nedvěd přitom může být dobrý manažer. Má přirozenou autoritu, umí mluvit, má energii a povahu člověka, který jde za svým. Trochu jako buldok – hlava nehlava, dokud nedosáhne svého. No, jen si ho představte na hřišti v době jeho největší slávy. Přesně takový byl. Jenže právě takový přístup bez jasné strategie a oponentury může být v řízení reprezentace problém. Energie sama o sobě nestačí. Potřebuje směr, systém a především někoho, kdo ho včas usměrní, nebo naopak popostrčí k akci. Pokud se nikdo takový nenajde, český fotbal má problém. A další průšvihy zcela nepochybně přijdou.
A možná by se měl někdy usměrnit i sám. Protože výroky typu „zatím jsem neslyšel kritiku, která by mě obohatila“ nebo „Patrik tady není, téma opusťme“ nepůsobí jako komunikace člověka, který chce veřejnost přesvědčit, že má situaci pevně v rukou. Naopak působí arogantně a přezíravě vůči lidem, kteří českou reprezentaci sledují, zajímají se o ni, jezdí na její zápasy, platí vstupenky a kupují dresy.
A právě tento přístup a způsob komunikace mohou být ve výsledku větším problémem pro reprezentaci a český fotbal obecně než hledání příčin po výbuchu na mistrovství a následné zabíhání do témat kolem trenérů mládeže, kteří podle Nedvěda údajně dostatečně netrénují techniku a nedávají hráčům prostor pro chybu při hře jeden na jednoho. Pokud má být Nedvěd skutečně úspěšným manažerem reprezentace, měl by stejnou míru kritičnosti nejprve uplatnit směrem k vlastnímu řízení, komunikaci a rozhodnutím. Protože pokud to neudělá on sám, pak na svazu svého Agnelliho zjevně nemá.
Zdroje:
www.livesport.cz
