Článek
Před časem mi televize připravila velké překvapení. Naše vnučka byla na nějakém uměleckém soustředění, odkud byl i s ní rozhovor. Součástí byl též přenos jejího autoportrétu jin (ženskost, tvořivá energie) a jang (mužství, aktivní pohyblivá síla), když jsem to viděl, hned mne napadlo, že o naši strážnickou Adélku se již nemusím bát. Prozatím sice studuje na jedné vysoké umělecké škole v Brně, a i když nevím čím se pak bude vlastně živit, tak o ni už strach nemám. Nemusí to být nutně malování, které si může podržet jako svého koníčka. Též hraje na housle a sama se naučila na klavír. Je vidět, že ví co chce. Rozhodně bude se svým životem spokojena. Mně totiž při shlédnutí jejího autoportrétu vytanula na mysli vzpomínka z mého mládí o hospodářích.
Přišel čas, kdy rodiče rozhodli, že náš dům v Kudlovicích musí dostat nový kabát. Ten mu měl dát otcův spolužák Faneček Lapčíků. Strýc byli drobné postavy, proto ten Faneček, ale on se proto nijak nehoršil. Mně bylo tak 16, či 17 let a byl jsem otcem přidělen jemu k ruce. Na nás tenkrát čekalo stříkání baráku. Strýc namíchali barvu a z kýblu namáčením staré proutěné metly pak klepal přes tyč. Muselo se umět nejenom barvu namíchat, ale i ono namáčení a klepání vyžadovalo kus umu a ten strýc měli.
Před tím, než práce začala, se stálo pod lešením a vedli se řeči. On tenkrát otcovi povídal: „Tondo, pamatuješ jak naši rodiče říkali o nás, že z nás žádní hospodáři nebudou a co my dnes? Říkáme to samé, ale tak jako z nás se stali hospodáři, tak i z nich (ukázal na mne) vyrostou hospodáři.
Tahle slova byla zcela jiná, než od různých filozofů, přesto zcela pravdivá.
Sokrates (470-399 př. n. l.) řekl: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“
Protimluv strýca Fanečka a filozofa Sokrata nemůže už být větší. Kloním se však před slovy strýca Lapčíkového před filozofem Sokratem a dávám mu plně za pravdu.
Z nás vyrostli hospodáři, a proto nemějme obavy o osud našich potomků i oni najdou svoji cestu. Naše strážnická Adélka ji zcela jistě už našla.
Vážil jsem si svého otce, že dokázal postavit dům. Vyučen v oboru 0422 (strojní zámečník) jsem později nastoupil ve Fatře v Napajedlích na údržbu v polyethylenu. Tady jednoho dne Jurka Rozumků z Babic donesl plány jeho domu, který chtěl stavět a já si tenkrát rozpočet opsal. Byl na 199 000 korun, pro mne nepředstavitelná částka (můj plat tenkrát byl tuším okolo 1500 korun hrubého). Nedokázal jsem si představit, že se na něco takového zmůžu. V roce 1981 jsem za pomocí otce začal kopat studnu a dům měl rozpočet 314 000 korun. Vzali jsme si půjčku a vše nakonec i zvládli. Naše děti si též postavily.
Nebojme se budoucnosti z rukou našich dětí. Za socialismu platilo heslo „Jak budeme pracovat tak budeme žít.“ Když jsem byl jednou se ženou v Luhačovicích, kde jsme si užívali pobytu v lázních, četl jsem tam volební heslo lidovců : „Budoucnost si musíme odpracovat.“
Obojí krásná slova přebil zcela lehce můj tchán, který měl jiný pohled na věc: „Jak budeme hospodařit, tak budeme žít.“ Jeho slova bych tesal do kamene, protože jsou pravdivá. Zcela jistě znáte ze svého okolí někoho kdo „umí“. Co je mu však platná dobře zvládnutá práce, když neumí hospodařit.
A my víc věřme svým dětem, že z nich vyrostou hospodáři, kteří budou i dobrými pracovníky.
Hospodařme na 111 %.
