Článek
Na počátku si musíme položit otázku zda jsme vůbec kdy byli Československý národ. Tahle myšlenka se razila za I. republiky, skutečně tomu však nebylo. Byl zde přeci jazyk český, ne československý. Nebyl zde ani pokus o jeho složení.
Možná by to celé dopadlo jako mé snažení, kdy zcela oklikou jsem nakonec stvořil dvě československá slova. Jsou zajímavá i tím, že nabízí sdělení obsahu vyplývajícího z podstaty věci tak, jak jej ještě nikdo nedefinoval.
Mám sice telefon, takže mohu se svými dětmi, či vnuky takhle komunikovat, ale občas si potřebujeme sdělit na co zajímavého jsme narazili a na to je nejlepší mail s případnou přílohou. Každá zpráva má končit podpisem. Napsat jméno mezi sebou je neosobní. Vnukovi, či vnučce se můžu podepsat děda, dceři, synovi otec nebo táta, ale někdy píšu všem. Pak by ten podpis byl jak na parte a být tam ještě neteř, tak i opravdu ano.
Otec, děda a strýc takhle by měl vypadat podpis.
Neteř se mi do pošty nepřimíchává a tak se dětem podepisuju Ockoděda. Tady vidíte, jak vztah k zúčastněným, tak prvek čechoslovakismu i když zde začínám slovensky a přestupuji do češtiny. Můj vztah je jasný, jsem otec a zároveň i děda.
Manželka by se mohla podepisovat mamkostarká. Zde slovo složené z češtiny a slovenštiny.
Tak máme dvě československá slova pro Československý národ.
Třetím slovem může být výraz ockodědoujec.
Myslím, že vše je jasné osoba je otcem, dědou i strýcem. Tak a oslovili jsme i neteř.
Do třetice dobrého. Mohlo by stačit.
Možná se nyní usmíváte, divíte poněkud grotestným výrazům a ptáte se, zda si z vás netropím tak trochu žerty.
Tak napůl. Uznávám, že československá slova pro Československý národ se mi nepovedla. Možná někdo z vás připraví použitelné. Jako žert můžete tedy považovat nová slova, ale ne prosím myšlenku spojení našich národů.
Vždyť se podívejme na soužití v rámci Evropské unie. Zde kraluje prvek práva veta.
Prvek, na kterém lze postavit znovu naše spolužití.
Hledejme, skládejme kamínek po kamínku, budujme znovu jeden dům pro naše národy. Tentokrát na rovnosti vycházející z práva veta.
Ona je opravdu důležitá rovnost. Nemůžeme jen brát, ale musíme i dávat. Svobodu nelze budovat na úkor někoho jiného. Slováky jsme vždy brali jako bratrský národ, ale ztratili jsme vůli být spolu. Hledejme tedy co nás spojuje. Žiju téměř 53 let na Strážnicku nedaleko Slovenska. Zde jsou mnohé rodiny spolu propojeny a dá se říci, že v společném soužití nevidí problém, ale nás se na názor na věc nikdo neptal. Tenhle důkaz je mým jasným požadavkem všeobecného referenda. Referendum zde nebylo. Nebyla zde ani diskuze co udělat pro soužití a kde jsou překážky, které nám v tom brání. Je lehké do problému hodit vidle.
Ukázkou dospělosti je umět problém řešit.
V letech po sametové revoluci jsme zřejmě ještě nedospěli.
Nyní spolu žijeme v rámci EU a funguje to. Tak máme jasný důkaz, že spolužití funguje. Může tedy být, pevně stát i bez EU.
Podíváte-li se na všechny ty eskapády, pak jasně vidíte, že problém soužití vlastně není. Obyčejní lidé v pohraničí si dovedou společný stát představit, jen ega politiků jsou někde jinde.
Oni nás rozdělili bez referenda. Tohle bychom jim neměli jen tak odpustit. Naše slovo je zrovna tak dobré jako jejich.
Můžeme to brát, jako pohrdání námi. Zde jasně vidíme nutnost prosazení všeobecného referenda. S ním zde nenastane švýcarská prosperita, ale přebereme jeden prvek jejich velikosti. Měli bychom si uvědomit, že velikost roste z maličkostí.
Růst v tomhle směru můžeme jen pokud budeme chtít.
Stavme opět společný stát na 111 %.
