Článek
Američan Henry Ford začátkem 20. století úspěšně inovoval automobilový průmysl. Zavedl výrobní linky, odstranil část výbavy a snížil tak cenu vozu natolik, že si ho poprvé mohla dovolit i americká střední třída. Cena Fordu Model T byla oproti ceně vozů konkurence třetinová. Na 20 let tak zcela opanoval trh. V roce 1915 představoval Model T neuvěřitelnou polovinu všech aut na světě. Celkem se prodalo 15 milionů kusů.
Okolo roku 1920 už byl Ford dolarovým miliardářem. V té době začal řešit problémy s cenou klíčové suroviny: gumy. Ta byla pro jeho továrny klíčovou surovinou. Užívaly ji k výrobě pneumatik, těsnění, hadic, hadiček a dalších komponentů. Světový trh však ovládal faktický britský monopol — převážná většina plantáží kaučukovníku se totiž nacházela v britských koloniích v jihovýchodní Asii. Pro Forda, který se snažil být ve všem soběstačný, to bylo naprosto nepřijatelné.
Kaučuková plantáž ve Vietnamu. Podobnou chtěl mít Ford v Brazílii. Kaučukovník brazilský (Hevea brasiliensis) se nařezává tak, aby z nich vytékala pryskyřice (kaučuk), ale strom rostl dál. Po vynálezu galoší a vulkanizace Britové z Brazílie vyvezli desítky tisíc semen a v jihovýchodní Asii založili rozsáhlé plantáže. Produkci stále významnější suroviny monopolizovali.
Rozhodl se proto k velmi odvážnému kroku: založit vlastní plantáže v Brazílii, odkud strom kaučukovník původně pochází. Projekt několik let připravoval a v roce 1926 podepsal dohodu s brazilskou vládou. Dostal přes 10 tisíc km2 půdy a daňové úlevy. Za to Brazílii slíbil 9 % ze zisku.
Projekt však nepojal jako pouhou kaučukovou plantáž. Do brazilské divočiny chtěl exportovat i americké vymoženosti a morální hodnoty. Plánoval vybudovat utopické město, které by se stalo symbolem vítězství americké kultury nad kolonialismem i přírodou. Pojmenoval ho Fordlandia.
Do Jižní Ameriky nejdeme vydělat peníze, ale pomoci rozvíjet tu úžasnou úrodnou zemi.
Na rozsáhlé mýtině v amazonském pralese vyrostla kopie amerického města s vymoženostmi, o kterých si do té doby v Brazílii mohli nechat nechat zdát. Dlážděné ulice, elektrifikace, vodovod, kanalizace, telefonní linky, nemocnice, školy, kostel, bazén a dokonce i golfové hřiště. Vypadalo to skvěle.
Henry Ford byl úspěšný velkotovárník a inovátor. Věřil, že svůj přístup přenese i do Amazonie. Projekt města i plantáže připravoval se svými americkými spolupracovníky. Brazilce k plánování vůbec nepřizval. V jeho detroitském týmu tak nebyl nikdo, kdo by místním podmínkám rozuměl.
Ukázalo se však, že to, čemu Ford říkal „americká kultura,“ byly spíše jeho osobní hodnoty: disciplína, efektivita, puritánství, vegetariánství. Ve městě zakázal alkohol, tabák a dokonce i místní pokrmy a tance. Domorodí dělníci měli místo tradičních pokrmů z fazolí, kukuřice nebo mořských plodů jíst vegetariánská jídla; místo salsy tančit valčík; jejich děti nesměly hrát fotbal. Ford věřil, že tomu všemu místní přijdou na chuť. Oni však jeho utopické plány vnímali jako snahu vykořenit a amerikanizovat svou kulturu.
Ještě negativněji se stavěli k osmihodinové pracovní době od 9 do 17 hodin. Když ji Ford zavedl v Americe, byl za pokrokového lidumila. Očekával za to od dělníků tvrdou a oddanou práci. V pralese však polední teploty přesahovaly 40° C. Místní proto byli zvyklí pracovat od pěti ráno do deseti dopoledne a v práci pokračovat po dlouhé přestávce až od čtyř.
Místní dělníci nesměli pít, kouřit a jíst maso. Pokud si do Fordlandie chtěli přivést ženu, museli být oddáni. Na plnění pravidel dohlíželi američtí manažeři, kteří běžně vstupovali do obydlí dělníků a hledali kontraband. Sami si ovšem nechávali dovážet maso a doutníky. Brazilci věděli, že Američané jedí steaky a hamburgery, zatímco jim servírují rýži, zeleninu a konzervované broskve. (ilustrační obrázek)
Když jim Fordovi manažeři vnutili Fordův model v domnění, že tím pracovní dobu modernizují, mělo to velké následky. Práce ve vedru se projevovala na zdraví dělníků. Někteří ve vedru kolabovali. Další zeslábli a nakazili se malárií nebo žlutou zimnicí. Přestože žili ve městě s moderní nemocnicí, měli větší zdravotní problémy než jiní brazilští dělníci.
Vedro a nemoci však byly pouze drobnou ukázkou toho, co je na pozemcích v srdci pralesa čekalo. V kořenech stromů na ně číhali jedovatí hadi a mravenci, v korunách neznámé druhy sršní a vos. Jedna naivní Američanka se šla koupat do řeky, kde ji sežrali kajmani.
Domy konstruované po americku, které Ford projektoval v dalekém Detroitu, v Amazonii neplnily základní funkce — zejména obyvatele nechránily před divokými zvířaty. V lepším případě šlo o vampýry, kteří spícím lidem prokousli kůži a lízali jim krev. Do domů však také lezli jaguáři a odnášeli malé děti. Tohle opravdu nestálo ani za královský plat 5 dolarů na hodinu, který by dnes odpovídal až 2000 Kč na hodinu — i protože ty peníze nebylo ve Fordlandii zač utrácet.
Ford do Fordlandie přenesl americkou architekturu bez jakýchkoliv úprav. Nebral v potaz místní podmínky, neuvědomoval si ani potřebu odlišné severo-jižní orientace na jižní polokouli. Ilustrační foto.
Když byly v roce 1930 plantáže konečně hotové, na místním hřbitově už bylo přes devadesát křížů. Čtyři z nich patřily dětem ředitele operace. Ani za cenu desítek životů se však produkci kaučuku nepodařilo zahájit.
Stejně jako mezi lidmi, i mezi kaučukovníky se totiž rychle šířili paraziti a nemoci. To byl problém, který Britové v Asii vůbec nemuseli řešit, protože tam kaučukovník žádné přirozené nepřátele neměl. V divočině zas stromy rostly osamoceně, takže pokud některý z nich podlehl nemoci, zbytku populace se to nedotklo.
Na Fordově plantáži však kaučukovníky stály v těsných řadách po vzoru britských plantáží, takže kvůli nemocem vadly a umíraly všechny. Manažeři Fordlandie dovezli z USA pesticidy — ty ale v Amazonii nefungovaly.
Bylo by logické projekt zcela změnit nebo ukončit. Pro Forda však bylo pokračování otázkou cti. Začal šetřit na zaměstnaneckých výhodách, které byly původně hlavním tahákem Fordlandie. Vůbec si neuvědomoval, jak moc už jsou dělníci nespokojení. Ani nemohl. Jeho američtí manažeři neuměli portugalsky. Proto ho překvapilo, když došlo k povstání.
Dělníci s mačetami vtrhli do restaurace, kde se vybavili noži a pánvemi. Postupně obsazovali i další budovy ve městě. Američtí manažeři utekli na lodě nebo do pralesa. Povstalci přeštípali telegrafní dráty a krátce se ujali vlády nad městem.
Pozůstatky velkolepé Fordlandie ve 21. století: vodárenská věž a hlavní skladiště. Oboje kopírovalo klasický americký design. Pamětníci vzpomínali, že pro ně byl šok najednou v pralese narazit na typické město amerického středozápadu.
Brazilská armáda povstání potlačila až po několika dnech. Ford ustoupil v otázce jídelníčku a od té doby dělníci směli jíst, jak chtěli. Byl to velký úspěch jeho vyjednávání. Ostatní problémy tím však nezmizely.
V roce 1934 proto Ford projekt vzdal a z Amazonie se zcela stáhnul. V roce 1945 jeho vnuk Henry Ford II. pozemky prodal zpět brazilské vládě. V té době už se od kaučuku ustupovalo — guma se vyráběla uměle. Fordlandie se na padesát let stala městem duchů.
Od devadesátých let se ve starých budovách usazují obyvatelé; dnes má asi 3000 obyvatel. Z Fordovy puritánské utopie se stala turistická atrakce. Do amerických automobilek se odsud nikdy nedostala ani jediná kapička kaučuku.
