Článek
Mnozí rodiče věří, že jedna rána dítěti nevadí a nemůže mu psychicky ublížit. Oni rodiče se mýlí. Většinou proto, že byli sami jako děti vystaveni tělesným trestům.
Bité dítě se učí, že násilí je řešením. Zkouší pak násilí také používat. Stává se násilníkem. Neumí problémy řešit rozumem. Řeší je násilím. Když se mu něco nedaří, vybuchuje.
Jenže to není všechno.
Anketa
Bité dítě se učí násilí na slabších. Přesně tím tělesné tresty jsou: násilím na slabším. I jedinou ranou trestající rodič zneužívá svou převahu. Působí dítěti bolest, stud, strach, úzkost. A trestané dítě pak slabším než ono dělá přesně to samé: ubližuje. A pokud mu v tom okolí brání, vnímá to jako nespravedlnost nebo důkaz své méněcennosti. Ztrácí sebeúctu.
Jenže ani to není všechno.
Bité dítě se učí nechávat si ubližovat. Nebránit se. Vždyť se rodiči ani bránit nemůže. A jako zlého násilníka rodiče vnímat nedovede. Zbývá mu jedině uznat, že si tělesný trest zaslouží. Že mu trestem moudrý rodič prospívá. A ta víra mu vydrží až do dospělosti.
Stane se z něj dospělý, který věří, že jako dítě si tělesné tresty zasloužil. Že mu pomáhaly. A že pomůžou i jeho dětem. O tělesných trestech pak tvrdí:
„Moji rodiče mě bili a jsem normální.“
„Máma mě udeřila jenom dvakrát a zasloužila jsem si to.“
„Dnešní mládež je zkažená, protože si může všechno dovolit.“
„Škoda rány, která padne vedle.“
Zvrhlé názory na fyzické tresty projevuje bohužel většina rodičů. Ale také mnoho sociálních pracovnic, policistů, soudců, politiků. Lidí, kteří mají děti před násilím chránit. Ti všichni jsou ochotni ohýbat realitu, aby vyhověli své víře v tělesné tresty. Nebo hůř, aby si ušetřili práci. Podobně jako si rodič šetří práci, když dítě místo vychovávání udeří.
Naše společnost je prostě nemocná vírou v tělesné tresty. Kdyby byla zdravá, nepotřebovali bychom měnit zákon. Násilí na bezbranných dětech by si všichni odpustili i bez zákona. Je ostatně ostudné, že násilí na určité skupině občanů musí zakazovat zákon, když je nepřípustné proti všem občanům bez rozdílu.
Dospělé nebijeme. Upustili jsme od bití žen, podřízených, vězňů. Ty všechny bylo dřív bít povoleno. Bylo to považováno za normální, výchovné. Dítě se od žen, podřízených a vězňů liší pouze tím, že je ještě bezbrannější.
Přesto jsou děti jediná skupina občanů, kterou je povoleno udeřit. Páchat na ní násilí. Vyhrožovat jí.
Každá rána, kterou dítěti dáte, každá vyhrůžka ranou, ho může psychicky změnit, pokřivit, zlomit, zničit. Na celý život snížit jeho schopnost řešit potíže, bránit se, prožívat emoce, vážit si samo sebe, být samo sebou.
Už teď si můžeme přiznat, že změna zákona změnu trestání nepřinese. Víru v tělesné tresty totiž nezmění. Té rodiče nezbaví zákon, ale terapie.
