Článek
Můj praděda Antonín Malina byl Volyňský Čech, potomek osadníků, kteří v druhé polovině 19. století přijali pozvání cara Mikuláše a vydali se osidlovat Volyň, území na pomezí dnešní Ukrajiny, Polska a Běloruska.
Po komunistické revoluci, když byl pradědeček náctiletý, se oblastí prohnala polsko-sovětská válka. Ta skončila vítězstvím Polska, kterému zůstala i část Volyně. Naše rodina zůstala na sovětské straně.
Revoluce odvála carské sliby českým imigrantům a Sovětský svaz během let zpřísňoval národnostní politiku. Omezoval českou kulturu, školství a náboženství. Násilně zakládal kolchozy, což byla pro české kolonisty velká rána. Převážně se totiž věnovali zemědělství nebo obchodu.
To značně ovlivnilo kariérní volbu mého pradědečka. Po absolvování povinné služby u Rudé armády zůstal, vystudoval vojenskou školu a stal se důstojníkem.
Ve třicátých letech už Sověti Čechy vyloženě potírali. Čeka v obci postupně zatkla asi 150 lidí.
V té době už měl pradědeček rodinu a rozhodl se, že budou tajit své češství. Přes den manželé Malinovi hovořili výhradně rusky, česky pouze v noci, pod peřinou. Své malé dcerky pro jistotu česky neučili vůbec.
Pak přišly čistky v Rudé armádě, při kterých byly vedle v podstatě celého nejvyššího velení popraveny nebo odvezeny do gulagu také desítky tisíc důstojníků.
Na pozici velitele pradědova pluku se během čistek vystřídalo několik lidí. Každého z nich po čase zatkli a nahradili některým z podřízených. Jak z pluku mizeli vyšší důstojníci, Antonín Malina povyšoval. Nakonec se v pětatřiceti letech stal plukovníkem.
To za daných okolností nebyla žádná výhra. Každý den — a hlavně noc — se pak obával, že pro něj přijde „černý havran,“ jak říkal čekistům.
Tak to šlo rok, dva. Pomalu si začal uvědomovat, že má obrovské štěstí. Čistka skončila.
Zato začala druhá světová válka, v SSSR vlastně „Velká vlastenecká válka“. Během ní rodina cestovala s Malinovým plukem a díky tomu unikla masakrům a dalším hrůzám, které ze strany německé a ukrajinské armády tamní Čechy stihly, když se přes Volyni přelévala fronta.
Po válce plukovník Malina podobně jako převážná většina Volyňských Čechů velmi rád využil „pozvání pana prezidenta Beneše“ neboli možnosti repatriace. Vrátil se s rodinou do staré vlasti, která přes všechny mouchy nabízí více klidu a jistoty než Sovětský svaz.
Jeho příběh mi babička, jeho dcera, vyprávěla s ruským přízvukem, který jí vydržel až do smrti. Česky se totiž směla naučit až po návratu do vlasti.
