Krym Ukrajině nedaroval Chruščov, ale Rusko. A několikrát dar potvrdilo

S tvrzením o Chruščovovi přišel sám Vladimir Putin, když v březnu 2014 invazi na Krym vysvětloval. Od té doby ruská média i trollí farmy to po něm už deset let opakují. Z Ruska se dezinformace dostává i do dalších států včetně České republiky. U nás ji dokonce šířil i tehdejší prezident Miloš Zeman (například v článku z 8.9.2014).

V USA sice Chruščovovi přezdívali „Rudý car,“ jeho moc ale vůbec nebyla taková, aby mohl přerozdělovat území. Zvlášť ne v únoru 1954, kdy předání Krymu proběhlo. Krátce předtím se sice zbavil nejnebezpečnějšího nepřítele Beriji, ale stále bojoval o moc se Stalinovým zástupcem Georgijem Malenkovem.

To bohužel lidé, ke kterým se dezinformace dostane, nevědí. Mnoho mladých ani neví, kdo byl Chruščov. Na základě dezinformace o daru se mohou domnívat, že šlo o nějakého cara.

Předání Krymu ve skutečnosti proběhlo v souladu s ústavou SSSR a vedle Nejvyššího sovětu SSSR a Nejvyššího sovětu Ukrajiny jej schválil také Nejvyšší sovět Ruské svazové federativní socialistické republiky, tedy v podstatě ruský parlament.

Nikita Chruščov s iniciativou zřejmě skutečně přišel. Zasedání Nejvyššího sovětu o této věci už ale předsedal jeho politický rival Georgij Malenkov. A jako formální hlava státu zákon podepsal Kliment Vorošilov.

19. února pak předsednictvo Nejvyššího sovětu SSSR vydalo prohlášení, že Krym se stává součástí Ukrajinské SSR. Mimo jiné proto, že Krym je závislý na dodávkách vody a elektřiny z Ukrajiny.

Malenkov, Vorošilov i Chruščov byli Rusové. Chruščovův osud je pravda s Ukrajinou úzce spjat. Narodil se na pomezí Ruska s Ukrajinou, jako malý kluk v Ukrajině žil a několik let byl ze Stalinovy vůle šéfem ukrajinských komunistů. Je možné, že převod inicioval, aby dosáhl nějakých politických cílů. Podezírat jej z nadržování Ukrajině však nemůžeme.

Ve třicátých letech Chruščov Ukrajinu fakticky řídil v době, kdy se tam Stalin rozhodl vyvolat hladomor. Chruščov jeho rozkazy vykonával nad jejich rámec a je za masové vymírání ukrajinského obyvatelstva zodpovědný, stejně jako za následné čistky. Nebylo v tom nic osobního, prostě dobře věděl, že Stalinovy rozkazy vykonat musí a že vykonat je nad plán pro něj bude přínosné. Nemůžeme říct, že Ukrajincům nadržoval. Ani, že je nenáviděl. Nebylo to pro něj téma. Byl pragmatik.

V návrhu i samotném zákonu o převodu Krymu do Ukrajinské SSR jsou důvodem převodu úzké hospodářské a kulturní vztahy a geografická blízkost obou území. Propojenost Ukrajiny s Krymem se po násilné ruské anexi v březnu 2014 projevila mj. nedostatkem vody a elektřiny.

Dalším argumentem pro převod byla zaostalost Krymu a jeho devastace druhou světovou válkou. Bylo tam třeba vykonat mnoho práce a k tomu měla mnohem lepší dispozice Ukrajina než Rusko.

Krátce před rozpadem SSSR získal Krym status autonomní republiky spadající pod Ukrajinu.

Na rozpadu SSSR se v prosinci 1991 po odstavení Michaila Gorbačova dohodli lídři třech sovětských republik: Rus Boris Jelcin, Ukrajinec Leonid Kravčuk a Bělorus Stanislav Suškevič.

Kravčuk věděl, že Krym se může stát jablkem sváru vzhledem k vysokému podílu ruského obyvatelstva, které navíc projevovalo kritický názor na převod v roce 1954. Samozřejmě si také uvědomoval, že převod uvnitř SSSR může být označen za administrativní a lidé mu nebudou přikládat takovou váhu, jako kdyby byl Krym převeden mezi dvěma samostatnými státy.

Jelcin ale jeho obavy rozptýlil. Kravčuk v roce 2016 uvedl, že Jelcin sice říkal, že „Krym je Rusko,“ zabývat se jím však nechtěl a Ukrajině ho při dělení beze všeho ponechal.

V Rusku se pak hovořilo o „druhém darování Krymu Ukrajině.“

Rusové převod Krymu nadále vnímali jako křivdu. Myšlenka navrácení Krymu Rusku zazněla v ruském parlamentu v roce 1992, tedy krátce po rozpadu SSSR. Neprošla.

Na Krymu byla zvolena samospráva, která usilovala o samostatnost nebo připojení k ruskému Společenství nezávislých států. Jelcin to odmítl.

Další postup tehdejšího Ruska byl vlastně opačný. V rámci Budapešťského memoranda z roku 1994 totiž uzavřelo mezinárodní dohodu s Ukrajinou. Rusko se tak stalo jedním z garantů územní celistvosti Ukrajiny (tj. včetně Krymu) a Ukrajina výměnou za to dala Rusku jaderné zbraně, které na jejím území zůstaly při rozpadu SSSR.

Mezi a Ukrajinou a Ruskem pak docházelo k třenicím kvůli bývalým sovětským vojenským přístavům, které Rusko chtělo využívat, aby udrželo svůj geopolitický vliv. Nakonec se na tom s Ukrajinou dohodlo smlouvou z roku 1997. Takovou smlouvu by patrně neuzavíralo, kdyby podle něj Krym nenáležel Ukrajině.

Nikdy později Rusko žádný oficiální nárok na Krym nevzneslo. Invaze v roce 2014 přišla jako blesk z čistého nebe.

Ačkoliv Rusko zjevně Krym Ukrajině přenechalo a potvrdilo to několikrát už jako samostatná Ruská federace, na Krym v roce 2014 vtrhlo a zabralo jej.

Pozice Ukrajiny a většiny civilizovaného světa je, že Krym je okupovaným ukrajinským územím. Jeho navrácení je z ukrajinské strany podmínkou míru. Chceme-li respektovat platné zákony a mezinárodní právo, musíme s tím souhlasit.

Odpověď na otázku, zda a jak je možné navrátit Krym Ukrajině, se dozvíme během následujících let.

Zdroje: AMO, Proč Krym nebyl Chruščovovým darem, archiv autora, irozhlas, iprima, Budapešťské memorandum, Smlouva o černomořské flotile. Creative Commons Attribution 2.0 Generic, Creative Commons Attribution 4.0. Dezinformační zdroje, tj. ruské zpravodajské weby a text prezidenta Zemana, neodkazuji.