Článek
Navrhl to komunista
V rámci uvolnění na jaře 1968 se předseda ÚV Národní fronty František Kriegel obrátil na československé vědce, aby sepsali vyjádření k současnému dění. Očekával, že vědci se postaví za reformy, které už komunistická strana uskutěčňuje. To se ale velice zmýlil.
Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně ji vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla.
Příprava
Na organizaci manifestu se podílel vynálezce silonu Otto Wichterle, zakladatel nefrologie Jan Brod, průkopník kardiologie Otakar Poupa, básník a imunolog Miroslav Holub i další vědci. Jmenovaná čtveřice se pak 6. června 1968 sešla v Parkhotelu s tehdejším redaktorem Literárních listů Ludvíkem Vaculíkem. Toho si vědci vybrali jakožto spisovatele, který byl k poměrům již dříve kritický.
Vaculík z nich znal pouze Wichterleho a nevěděl, co si o schůzce má myslet. Nejprve se ho zeptali, co si myslí o situaci. Odpověděl jim, že podporuje demokratizační proces ve straně a ve společnosti. A oni konstatovali, že si myslí totéž.
Pokazily se vztahy mezi lidmi, ztratila se radost z práce, zkrátka přišly na národ časy, které ohrozily jeho duševní zdraví i charakter.
Pak jej požádali, aby sepsal provolání k veřejnosti. Prý protože by bylo vhodné „rozdráždit“ společnost a podpořit reformní komunisty proti dogmatikům. Text měl „vyjít ze situace“ a „povzbudit lidi.“ Ludvík Vaculík úlohu přijal.
Psal sám. Věděl, že demokratizační proces je možný pouze s komunisty, ne proti nim. Inspiraci proto hledal u Gándhího.
V textu bez servítek velmi kriticky shrnul vývoj posledních 20 let. Pojmenoval problémy, obrodný proces označil za dluh společnosti a poslední pokus o nápravu. Vyzval k výrazné reformě komunistické strany i celé společnosti. A upozornil na možnou sovětskou intervenci.
Je pravda, že všichni jsme ve srovnání s rozvinutými zeměmi špatně placeni a někteří ještě hůř.
Vydání
26. června byla zákonem zrušena cenzura. To přišlo organizátorům vhod. Hned další den, 27. června 1968, vyšel text Dva tisíce slov současně v týdeníku Literární noviny a denících Práce, Zemědělské noviny a Mladá fronta.
Ještě před vydáním jej podepsalo 70 významných osobností včetně dvou členů Ústředního výboru KSČ. Dále to byli například Jan Werich, Jaroslav Seifert, Suchý a Šlitr, Věra Čáslavská, Emil a Dana Zátopkovi, Otomar Krejča, Rudolf Hrušínský a Jiří Menzel.
Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu.
Následky
Reformní komunisté byli textem manifestu vyděšeni. Mluvit takto otevřeně, to bylo i na ně moc. Báli se, že jde o přešlap, který před dogmatiky a vládci v Kremlu jejich reformy zdiskredituje, znemožní. A podle toho reagovali.
Nejprve premiér Oldřich Černík v parlamentu poukázal na nešťastné načasování textu. První tajemník strany Alexander Dubček pak pochválil dobré úmysly manifestu, ale jako celek jej odmítl. A z toho se stalo oficiální stanovisko strany, které měla razit i média.
Ludvík Vaculík v roce 2010. Jeho text zůstává asi nejlepším politicko-publicistickým dílem naší historie. Je nadčasový. Některé postřehy a podněty se nám podařilo vyřešit. Jiné jsou aktuální dodnes.
Jenže už bylo pozdě. Lidé manifest přijali s nadšením. Do redakcí přicházely dopisy plné nadšených podpůrných slov. Některé z nich i od komunistických organizací. Dogmatici, kteří se odvážili mluvit proti manifestu, se stávali terčem kritiky. Jméno generála Kodaje, který v parlamentu požadoval zatčení signatářů, se na několik týdnů stalo invektivou.
Úmysl organizátorů vyšel. Veřejnost „vydráždili“ k podpoře reforem. Dva tisíce slov podpisem podpořily další stovky osobností, ale především 150000 občanů. Další kritici proto s textem naoko souhlasili a nanejvýš vyhlašovali pochyby.
Veliké znepokojení v poslední době pochází z možnosti, že by do našeho vývoje zasáhly zahraniční síly. Tváří v tvář všem přesilám můžeme jedině trvat slušně na svém a nezačínat si. Své vládě můžeme dát najevo, že za ní budeme stát třeba se zbraní, pokud bude dělat to; k čemu jí dáme mandát, (…)
V jiných zemích sovětského bloku to bylo jiné. Tam názor určovala cenzurovaná média. A ta manifest vykreslila jako vyvrcholení zla ve státu, který se rozkládá a každou chvíli jej uchvátí záludný kapitalismus.
V tom smyslu informace od své zpravodajské služby vnímal i Leonid Brežněv. Definitivně ztratil iluze o svém příteli Sašovi Dubčekovi, kterému před půl rokem pomohl do čela strany. Začínal se přiklánět na stranu jestřábů v politbyru, kteří volali po okupaci Československa.
Alexander Dubček si to ještě nepřipouštěl, ale jeho situace byla neřešitelná. Mohl se pouze rozhodnout, zda půjde proti Brežněvovi nebo proti veřejnosti.
Zdroje: wiki, Český rozhlas, manifest na totalita.cz, archiv autora
