Článek
Výročí vzniku samostatného státu je podle jeho hlavy také „příležitostí si připomenout, jakého daru a příležitosti se nám dostalo,“ ale také „privilegium, které jsme potvrdili před 35 lety,“ nebo to, „jak křehká demokracie ve skutečnosti je a že o ni musíme vytrvale pečovat,“ protože bychom ji mohli zase ztratit.
Stěžejní linií projevu však byly především umně podané myšlenky, jak na tom jako společnost jsme, co potřebujeme a jak toho dosáhnout.
Na rozdíl od jiných částí světa žijeme v historicky nejdelším období svobody, klidu a ekonomické prosperity.
Ano. Nehledě na naše pocity se jako společnost ve skutečnosti máme výborně. Kvůli pandemii a válce za humny se náš svět změnil, zhoršil. Algoritmy sociálních médií zkreslují náš pohled na svět. Kvůli tomu často zapomínáme, o jak moc jednodušší a bezpečnější máme život než naši předkové nebo lidé v jiných zemích.
Oproti nim máme mnohem lepší možnosti, jak se posunout, a mnohem větší svobodu, jak toho dosáhnout. To nejdůležitější, co proto je nutné, prezident shrnul do následujícího apelu:
Chtěl bych proto, obklopen osobnostmi, které dnes oceníme a jejichž příběhy jsou vzorem aktivního a zodpovědného postoje k životu, vyjádřit apel, abychom se inspirovali; abychom nepodléhali apatii, nestávali se jen nezúčastněnými pozorovateli, komentátory, případně lacinými kritiky veřejného dění, ale abychom byli jeho aktéry. Není to ta nejlehčí cesta. Ani nemusí být pro člověka tou nejpřirozenější. Jenže stejně jako se aktivně a s odhodláním stavíme k našim osobním životům, abychom se v budoucnu my a naše děti měli lépe, měli bychom přistupovat k naší společnosti a zemi. (…)
Je skvělé, že se státním vyznamenáním vrací jejich hlubší smysl. Přestávají být pouhou odměnou — stávají se také označením osob, které mohou ostatní občany inspirovat. A to je něco, co hodně potřebujeme. Skuhráním a postáváním nic nezlepšíme. Přesto mnoho z nás propadá iluzi, že v osobním i občanském životě stačí odmítat myšlenky (a snad ještě volit někoho, kdo je odmítá taky).
V tom je symbolická nepřítomnost exprezidenta Zemana, který svátek státnosti měnil na vlastní oslavu a nejednou vyznamenával místo za zásluhy o stát spíše za zásluhy o sebe. Nejen tím rozděloval společnost. I na nedávné oslavě dal najevo, že sám sebe vnímá jako významnou postavu jakéhosi společenského boje.
Oproti tomu současný prezident dělení společnosti odmítl jako „zavádějící zkreslení:“
Až příliš často v poslední době slýcháme, že chceme věci zcela protichůdné, že naše představy o světě nás rozdělují na dva nesmiřitelné tábory. A já stále věřím, že to není pravda. Je přirozené, že existují témata, na která nenahlížíme všichni stejně, že hledáme odlišná řešení problémů, které nás trápí.
Doplnil příklad nedávné katastrofy během povodní, kdy bylo Česko jednotné, solidární a na spory zapomnělo. Kdy bylo patrné, že náš stát dobře funguje.
Naopak se pozastavil nad lidmi, kteří zpochybňují fakta, vědu a instituce. To je velmi důležité. Právě lidé, kteří ve společnosti šíří dezinformace a nedůvěru, mohou za iluzi nesmiřitelně rozdělené společnosti.
Naše společnost se nedělí pouze na dvě názorové skupiny. Je v ní zastoupeno široké spektrum názorů. Lidé, kteří se ostře vyhraňují proti názorům ostatních, však snadno nabývají dojmu, že jsou v názorové shodě s dalšími, kdo se vyhranili podobně, a že bojují za spásu světa proti „těm druhým.“
„Je třeba hledat shodu politickou a společenskou“
Ve skutečnosti se sice neshodujeme na cestě k cíli, ale ten máme všichni společný: stabilní nebo stoupající kvalitu života a silnou společnost. Pavel pojmenoval, co to přesně znamená:
Potřebujeme reformu důchodů, změny ve zdravotnictví, v justici, ve školství, v ochraně životního prostředí, v digitalizaci, v daních a ve veřejné správě nebo uspořádání země (…), aby se nesnižovala kvalita života v České republice. (…) Silná společnost je vzdělaná, hospodářsky zdatná, s rozvinutou infrastrukturou, inovující, tolerantní a taková, kde se každý domůže svých práv; taková, která se stará o slabé a ohrožené.
To jsou vize, na kterých se společnost může a chce shodnout. Bylo by skvělé vědět, co chceme a kam směřujeme, abychom se mohli dohadovat pouze o tom, jak společných cílů dosáhnout. Pak bychom se všichni snáz zapojili do dění jako jeho aktéři.
Pan prezident ještě dodal, jak k tomu hodlá přispět on:
Nebudu proto podporovat politiky, kteří nabízejí snadná řešení a jdou cestou nejmenšího odporu. Naopak s mojí podporou mohou počítat ti, kteří budou s odvahou a odpovědností přistupovat k řešení nepopulárních otázek. (…) A věřme, že zodpovědný přístup nakonec zvítězí. (…)
Znění nedokonalé, vyznění perfektní
Některé pasáže, domnívám se, do projevu nepatřily. Ohrožení demokracie mi v něm připadalo jaksi nadbytečné, protože mu lze čelit přístupem, který prezident načrtl. Nesouhlasím pak, že se během transformace země celá společnost shodovala na směřování země. Snad je jeho vnímání zkreslené tím, že byl voják. Má ale pravdu, že shodu na směřování můžeme a potřebujeme najít dnes. A to je to důležité.
V tom dvanáctiminutovém projevu zaznělo vše, co potřebujeme slyšet. Byla to výzva ke smíru a aktivitě napříč společností, k obnově občanského sebevědomí a pocitů vlastenectví, tedy lásky ke své zemi.
Nelze si samozřejmě myslet, že jediný projev vše změní — ne ze dne na den. Představuje však důležitý krok v procesu budování silné společnosti, kultivace politiky a dosažení tolik potřebných reforem. Procesu, ve kterém může být aktérem každý z nás.
Dlužíme to sobě, naší stošestileté republice i jejím zakladatelům v čele s Masarykem.
