Článek
K tělesným trestům patří například bití, kopání, plácání, facky, třesení, strkání, tahání za vlasy nebo uši, údery pěstí, pálení nebo nucení zůstat v nepříjemné poloze.
S novelou občanského zákoníku má dojít k zákazu fyzických trestů. Zákon však za ně nemá stanovit žádný trest - zákaz v něm bude pouze uveden.
Můžeme tedy předpokládat, že část rodičů bude děti fyzicky trestat dál a změna výchovy bude v české společnosti spíše pozvolná.
Účelem přitom není trestně stíhat ani stigmatizovat rodiče a pečovatele, nýbrž vyslat společnosti jasný signál, že bít dítě není přijatelnější než bít kohokoli jiného.
Anketa
5 důvodů, proč fyzického trestání zanechat
Není vždy výchovné
Rodiče často děti trestají, protože si nevědí rady, někdy až z frustrace. Pak nikdy nejde o výchovný prostředek, nýbrž o projev emoce rodiče, o násilí. Ale problémy mohou vznikat i při uváženém fyzickém trestání.
Brání poučení
Dítě po úderu od rodiče zalije bolest, stud, někdy vztek. Kvůli těmto negativním emocím nemá kapacitu pokračovat v činnosti, za kterou je rodič trestá, ale ani kapacitu vzít si ze situace poučení. A tak si z ní odnese právě jenom ty negativní emoce.
Tím se z dobře míněného výchovného prostředku stává kontraproduktivní násilí, které způsobí, že příště dítě zapovězenou činnost bude vykonávat tajně, aby už nebylo potrestáno. Také se může stát, že emoce z trestu nezpracuje a ponese si je celý život. To by pro něj i pro vás byla obrovská prohra.
Traumatizuje
Dítě má zábrany si připustit, že by na něj rodič mohl být zlý. Potřebuje jej totiž vnímat jako ochránce. Pokud by rodič roli ochránce plnit přestal, dítěti by se zhroutil svět. Proto vždy raději hledá chybu v sobě. To může mít vliv na jeho sebedůvěru, způsobit rozvoj psychických onemocnění. Co je horší, dítě může ještě i v dospělosti a rodičovství věřit, že si bití zasloužilo, protože bylo špatné. A výchovné chyby svých rodičů obhajovat, opakovat. Tak se víra ve fyzické tresty přenáší na další generace.
Učí násilí
Je zažitým omylem, že násilí v dětském kolektivu působí děti, které jsou málo bity. Opak je pravdou. Fyzicky trestané dítě si z trestání odnáší logický, ale mylný závěr, že násilí obecně nebo dokonce násilí na slabším je v pořádku. Má pak sklon napadat menší děti.
Slíbili jsme to
Jsme jednou ze tří posledních evropských zemí, kde fyzické tresty dosud nejsou zakázány. Přitom jsme se k jejich zákazu zavázali už v roce 2007. Jelikož tehdejší novorozenci už pomalu dosahují dospělosti, je snad na čase slib splnit.
Jedná se opravdu o zakotvení univerzální hodnoty, že se děti nebijí, jako se nebijeme mezi dospělými, nebo nebijeme třeba ani vězně.
Jenže 𑁒 jak to půjde bez bití?
Dítě není prohnaný malý dospělý, zlý skřítek, který prudí a manipuluje, dokud ho nepotrestáte. Je naopak nevinný tvoreček, jehož mozek se ještě vyvíjí. Poznává svět a potřebuje přitom vaše rady a ochranu.
Výchova bez fyzických trestů je těžší. Vyžaduje pozornost, soucit a komunikaci. Ale nakonec funguje lépe. Pomáhá lépe poznat dítě i sebe sama. Váš vztah bude ještě úžasnější než dřív.
Občas zapomínáme, že dítě není zakrslý mafián, který nás chce terorizovat, ale andílek, který poznává svět
5 tipů k výchově bez bití
Co když dítě pláče v obchodě, že chce sladkost
Cukr je silná droga a u dětí vyvolává silné emoce. Podobně fungují hračky. Není to důvod k výprasku, ale ani mu dopřát úplně cokoliv. Zklidnit ho sice můžete koupí kýženého zboží, zadělali byste si tak ale na dlouhodobý problém.
Dítě především potřebuje zpracovat emoce a očekávání, které jsou pro něj ohromující. Zkuste jeho emoce uznat, validovat. Když křičí, že něco chce, můžete použít třeba slova: „Já to taky chci.“ Nebo: „To chápu.“ Povídejte si s ním o tom. A klidně ho přitom obejměte.
Pokud má dvouleté tříleté dítě záchvat vzteku, protože mu v samoobsluze nekoupíme pytlík bonbonů, je potřeba vědět, že je to v jeho věku normální z důvodu nevyzrálé nervové soustavy.
Co když „zbytečně“ pláče na hřišti
Když dítě pláče kvůli drobné bolístce, například když upadlo a přitom se nezranilo, potřebuje od rodiče zkontrolovat a dozvědět se, že není zraněné, protože to samo nepozná. Uvidíte, že po ujištění, že se nic nestalo, bude zase veselé a v pohodě.
Pokud se dítě na hřišti dožaduje hračky, se kterou si hraje jiné dítě, je na místě povzbuzení, ať o ni poprosí, zkusí vyjednávat. S trochou podpory se nejspíš podobné spory rádo začne snažit řešit samo. Nebude však na škodu, když bude mít nablízku rodiče-kouče.
Trestání vždy poškozuje sebeúctu a beztak nevede ke kýženému cíli. Může se stát, že je nutné nakrátko oddělit dítě od ostatních dětí, například aby se uklidnilo. To by však neměl být trest, ale spíše pomoc.
Nechce se mu chodit nebo zrychlit? Vyhlašte závody
Ty situace asi znáte: spěcháte někam, třeba do školy nebo na vlak, a dítě jde pomalu nebo se úplně zastaví. Zkuste situaci obrátit ve hru a vyhlásit běžecký závod. Dítěti tím dodáte motivaci, rozpohybujete je. A možná, že jej nakonec ještě budete chtít zpomalit.*
Alternativy k fyzickému trestání
Trest by měl být tak jemný, aby se nedotknul sebeúcty dítěte. A měl by souviset s proviněním.
Například dítě, které zlobí při nakupování, příště na nákup nevemte a zeptejte se ho, zda chápe proč. Důležité je, že dítě vidí následek zlobení, který souvisí s proviněním a který je přitom přiměřený, takže ho nezahltí emocemi.
Podobně dítě můžete přiměřeně potrestat, když neuklidí půjčené nádobí nebo nářadí 𑁒 příště mu je nepůjčíte a zeptáte se, zda chápe proč. I v tomto případě dáte dítěti prostor, aby požadavek pochopilo, aniž by mu hrozila nějaká újma na sebeúctě.
Pohádky a příběhy
Někdy je domluva a vysvětlení příliš velkou výzvou. Rodič je vyčerpaný, dítě situaci nemůže pochopit. Řešením může být převod situace na pohádku.
Děti pohádky milují a někdy je chtějí poslouchat pořád dokola. Pokud se po vás dítě dožaduje opakování poučného příběhu, jste na skvělé cestě, protože to znamená , že se usilovně snaží si z příběhu vzít poučení.
Většinu poučení jde pokrýt klasickými pohádkami, ale klidně si můžete vymýšlet i své vlastní. Třeba pohádku O chlapečkovi, který zlobil na hřišti (a odnesla ho liška ke svým zlobivým liščatům). Nebo O holčičce, která si nechtěla utírat zadek (a vyrostl jí z něj strom).
Fantazii se meze nekladou. Vymýšlením příběhu o společném problému možná něco pochopíte i vy sami.
Kdy je násilí na místě
Snad jedinou situací, kdy můžete proti dítěti použít násilí, je v situaci, kdy ho chráníte před nebezpečím. Aby například nevběhlo pod auto nebo někam nespadlo, aby si nedávalo igelitový pytel na hlavu apod. Opět ale nemluvíme o bití, pouze o krátkém omezení na svobodě 𑁒 čapnout a zachránit.
Poradna
Pokud si s něčím nevíte rady, klidně se obraťte na odborníka. V poradnách a neziskových organizacích pracuje mnoho lidí, kteří si pomoc rodinám s dětmi vybrali jako povolání, problematice rozumí a rádi vám poradí, jak v různých situacích postupovat.**
Poradny mívají i dětský koutek, takže budete mít možnost hovořit jak pouze s poradcem, tak s poradcem a dítětem současně. Bývá nutné se objednat.
Psycholog
Pokud se s dítětem něco děje něco, čemu nerozumíte, je na místě vyhledat poradenství dětského psychologa. Můžete věc zkusit probrat mezi šesti očima, ale pokud si dítě chce s psychologem povídat samo, nechte ho. A respektujte jeho soukromí. Je možné, že se před vámi stydí, nebo nějaký problém vidí ve vztahu s vámi. Psycholog mu pomůže problém pojmenovat a nejspíš i navrhne řešení.
Když dítě vyrůstá v bezpečí
Dítě, které není bito, se učí jednat s ostatními asertivně. Lépe zpracovává své emoce, je samo sebou. Učí se hledat správné hranice, místo aby si zvykalo, že mu je nastavují ostatní. Má větší naději, že z něj vyroste zdravý a spořádaný člověk. A o to nám rodičům jde.
_____
Jak se vyvinul přístup společnosti k výchově dětí za půl století?
Podívejte se na reportáž z roku 1979
____
_____
Poznámky
* Pozor: nenechte dítě závody pokaždé vyhrát! Je důležité, aby se při závodech učilo i prohrávat.
** S žádostí o radu se naopak raději neobracejte na OSPODy 𑁒 pokud je to možné, raději se jim vyhněte. Nejen z mé zkušenosti mnohé z nich fungují v rozporu se svým posláním a v lepším případě kontakt končí tím, že vás pošlou do háje.
Zdroje:
Jak mluvit, aby nám děti naslouchaly, Adele Faber a Elaine Mazlish, CPRESS, 2013
Sebeúcta u dětí, Heinz-Peter Röhr, Portál, 2018
