Článek
Jednotku pěchoty složenou z mužů vysokých alespoň 188 centimetrů založil v roce 1675 pruský král Bedřich I. Její zlatá éra však přišla za vlády jeho syna Bedřicha Viléma od roku 1713.
Ten ji začal rozšiřovat o stovky vojáků ročně. Neměl to snadné — 188 centimetrů je i dnes nadprůměrná výška; v osmnáctém století byla extrémní. Vojáky rekrutoval z celého Pruska i z cizích armád. Lákal je na vysoký žold, který se odvíjel od výšky rekruta, a na pohodlné ubytování i stravu. To ale vždy nestačilo.
Dlouhány Bedřich Vilém nakupoval od jejich pánů. K získání nových vojáků neváhal použít násilí. Nejznámější je případ 217 centimetrů vysokého Ira Jamese Kirklanda. Ten službu v Prusku odmítl, ale rád přijal pozici skvěle placeného lokaje pruského velvyslance. Jenže v domě jeho nového zaměstnavatele Kirklanda Prusové omráčili a svázali, načež jej unesli do Pruska. Tam se proti své vůli stal jedním z nejvyšším příslušníků pluku dlouhánů.
Příslušník pluku dlouhánů. Původní myšlenka zakladatele pluku Bedřicha I. zřejmě byla, že vysocí vojáci snáz nabijí a napěchují dlouhou pušku. Za jeho syna Bedřicha Viléma se však z dlouhánů stala posedlost. Přes vysoký žold, privilegovaný život a pohodlné bydlení byli tito vojáci - obři spíše nešťastní. Žili pro potěšení podivínského krále, část z nich byla v armádě proti své vůli. Někteří trpěli gigantismem. Sebevraždy byly v jednotce časté.
Další vysoké vojáky obdržel Bedřich Vilém darem od jiných panovíků, třeba rakouského císaře Karla VI., osmanského sultána Ahmeda III. nebo ruského cara Petra Velikého. Ten poslal dlouhánů hned několik.1)
Mezitím si královští úředníci po celém Prusku zapisovali děti vysokých rodičů, aby mohli sledovat růst potenciálních členů oblíbené jednotky svého krále. Toho pak dokonce napadlo, že by své vojáky mohl množit. Přiděloval jim vysoké manželky a doufal, že jejich děti budou také velmi vysoké. V tom měl pravdu. O úspěchu jeho šlechtitelské snahy se ve svém díle zmínil Charles Darwin.
Je potvrzeno, že ve vesnicích, kde ti granátníci bydleli se svými vysokými ženami, bylo vychováno mnoho vysokých mužů.
Díky všem královým snahám se pluk postupně rozrostl na 3000 mužů. Bylo to jako sběratelská vášeň. Tomu ostatně odpovídá také přístup Bedřicha Viléma k jednotce. Snažil se s ní trávit co nejvíce času. Vojáky a jejich velikostí se kochal. Osobně jim velel, cvičil je a konal přehlídky. Maloval jejich obrazy, někdy i po paměti. Když byl nemocný, nechal celý pluk propochodovat svou ložnicí, aby si pozvednul náladu.2)
Příčiny jeho chování naznačují věty, které sdělil francouzskému velvyslanci, když pro něj pyšně konal přehlídku:
K nejkrásnější ženě nebo dívce zůstávám netečný. Ale vysocí vojáci — to je moje slabost.
Byl velký násilník, který krutě bil svoje děti, ale nevíme, zda bil i své milované dlouhány. Co naopak víme je, že s jejich výškou nebyl zcela spokojen. Přál si je mít ještě vyšší. Museli nosit 45 centimetrů vysoké čepice, ale ani to králi nestačilo. Traduje se, že dlouhány chtěl ještě více natáhnout — na skřipci.
Použití nechvalně proslulého mučícího nástroje k prodloužení vojáků samozřejmě nevedlo. Přinejmenším o jednoho vojáka ze své „sbírky“ Bedřich Vilém tímto způsobem přišel.
A o vojáky on přicházel velice nerad. Proto je také nikdy nenasadil v bitvě. To udělal až jeho syn Bedřich Veliký ve Válce o dědictví Rakouské a v Sedmileté válce. Jednotka pak fungovala až do porážky Pruska Napoleonem roku 1806, kdy byla rozpuštěna a začleněna do regulérní armády.
1) na znamení vděku za dar legendární Jantarové komnaty
2) Voják v čele procesí prý vedl živého medvěda — maskota Dlouhánů.
Zdroje: Postdam Giants. Breeding Supersoldiers.
