Článek
Sovětskému vůdci Leonidovi Brežněvovi a jeho soudruhům se vůbec nelíbilo zrušení cenzury a další reformy v komunistickém Československu. Připravoval okupaci Československa.1) Během jednání v Černé nad Tisou začátkem srpna 1968 to sdělil vybraným československým komunistům a zmínil, že by se mu pro okupační armádu hodilo pozvání.
Pět těchto komunistů pak sepsalo a podepsalo „zvací dopis.“ Byli to soudruzi Alois Indra, Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Antonín Kapek a Oldřich Švestka. Trestného činu se dopustili už tím, že plánovanou invazi neoznámili. Spoluprací na ní se pak stali vlastizrádci.
Hlavním organizátorem dopisu byl zřejmě Indra.
Vážený Leonide Iljiči, s vědomím plné odpovědnosti za naše rozhodnutí se na Vás obracíme s následujícím prohlášením. Náš v podstatě zdravý polednový demokratický proces, náprava chyb a nedostatků minulosti i celkové politické řízení společnosti se vymykají postupně ústřednímu výboru strany z rukou. Tisk, rozhlas a televize, které jsou prakticky v rukou pravicových sil, ovlivnily veřejné mínění natolik, že se do politického života naší země začínají nyní bez odporu veřejnosti zapojovat živly nepřátelské straně. Rozněcují vlnu nacionalismu a šovinismu a vyvolávají antikomunistickou a protisovětskou psychózu. Náš kolektiv - vedení strany - se dopustil řady chyb. Nedokázali jsme správně obhájit a realizovat marxisticko-leninské normy stranického života, především principy demokratického centralismu. Vedení strany už není dále schopno úspěšně se hájit před útoky proti socialismu, není s to organizovat proti pravicovým silám ani ideologický, ani politický odpor. Sama existence socialismu v naší zemi je ohrožena. Politické prostředky a prostředky státní moci v naší zemi jsou nyní už do značné míry ochromeny. Pravicové síly vytvořily příznivé podmínky pro kontrarevoluční převrat. V této těžké situaci se obracíme na vás, sovětské komunisty, vedoucí představitele KSSS a SSSR, s prosbou o poskytnutí účinné podpory a pomoci všemi prostředky, které máte k dispozici. Jedině s vaší pomocí lze dostat ČSSR z hrozícího nebezpečí kontrarevoluce. Uvědomujeme si, že pro KSSS a SSSR by tento poslední krok k ochraně socialismu v ČSSR nebyl snadný. Proto budeme ze všech sil bojovat vlastními prostředky. V případě, že by však naše síly a prostředky byly vyčerpány nebo nepřinesly pozitivní výsledky, považujte toto naše prohlášení za naléhavou prosbu a žádost o vaši akci a všestrannou pomoc. Vzhledem ke složitosti a nebezpečnosti vývoje situace v naší zemi vás žádáme o maximální utajení tohoto našeho prohlášení. Z tohoto důvodu píšeme osobně přímo Vám v ruštině.
Od Kolderova tajemníka Kaska si jej pak 3. srpna 1968 na záchodě bratislavského hotelu Sorea převzal hlavní ukrajinský komunista Petr Šelest, jeden z původců myšlenky okupace Československa. Ten dopis předal Brežněvovi, který z něj měl velkou radost, protože šlo o poslední chybějící článek plánu invaze.
Zrádci mezitím rozšiřovali své spiknutí a přes sovětské velvyslanectví ještě Brežněva ujistili, že mají zajištěnou hlasovací většinu v orgánech KSČ, aby po obsazení Československa invazi legitimizovali.
Leonid Iljič Brežněv si československým soudruhům o pozvání řekl a oni mu pak napsali zvací dopis. Už pár dní předtím ale první takový dopis iniciativně napsal úplně sám Antonín Kapek a osobně jej předal Brežněvovi v Černé nad Tisou. Po pádu komunismu se ukázalo, že Kapek byl důvěrníkem sovětské tajné služby KGB.
Okupace
Když do Československa v noci z 20. na 21. srpna vtrhly armády „spřátelených zemí,“ překvapený Brežněv zjistil, že mu vlastizrádci lhali. Nejen u veřejnosti, ale ani v komunistické straně neměli zajištěnou podporu pro okupaci. Zmatení invazní vojáci, kteří si mysleli, že jedou poskytnout „internacionální pomoc,“ čelili negativním reakcím obyvatelstva.2)
Okupanti proto nemohli realizovat plán a vyhlásit „revoluční dělnicko-rolnickou vládu soudruha Indry“ a odůvodnit invazi zvacím dopisem. Museli přijít s úplně novým plánem schválení invaze na „jednání“ v Moskvě.3) Navíc se zrádci v Československu znemožnili podporou invaze a snahou vlastizrádnou vládu vyhlásit.
Vedení strany i státu proto Brežněv svěřil pragmatickému Gustávu Husákovi, který pak Československo skoro 20 let řídil podle sovětských přání. Přitom se snažil omezovat moc zrádců, kteří mu neustále dýchali na krk.
Ani oni totiž nepřišli úplně zkrátka a měli značnou moc. Švestka se po invazi vrátil na pozici šéfredaktora Rudého práva. Kapek byl šéfem pražských komunistů. Indra se stal předsedou Federálního shromáždění (parlamentu). Kolder mocným členem ústředního výboru. Vasil Biľak zastával úlohu hlavního ideologa strany, ale byl především neformální dvojkou ve státě zodpovědnou za zahraniční politiku a vůdcem křídla neostalinistů, které se ve straně kolem zrádců vytvořilo.
Dne 15. července 1992 zvací dopis objevili ve Státním archivu Ruské federace. Obálka měla pečeť s datem 25. září 1968, nadpis „Dva dopisy z Československa“ a pokyn „Uložit v archivu politbyra. Bez souhlasu neotvírat,“ pod který se podepsal pozdější sovětský vůdce Konstantin Černěnko. Ani Sověti si nepřáli, aby se o pozadí okupace dozvěděli lidé v Československu.
Po sametové revoluci
Kolder a Švestka se konce komunismu nedožili. Indra zemřel v srpnu 1990. Kapek se po sametové revoluci rozhodl utéct před odpovědností a dvakrát se pokusil o sebevraždu, podruhé úspěšně. Z pětice vlastizrádců tak mohl spravedlnosti čelit pouze Vasil Biľak.
O vysvětlení pozadí událostí roku 1968 byla po sametové revoluci obrovská společenská poptávka. Zejména se spekulovalo o existenci „pozvání,“ kterým na počátku invaze argumentovala sovětská agentura TASS a které během normalizace v rozhovoru pro zahraniční média naznačil Biľak. Jenže nebylo, jak existenci „pozvání“ ověřit.
V roce 1992 existenci zvacího dopisu nenadále potvrdil ruský prezident Boris Jelcin, když Václavu Havlovi daroval kopii dokumentu. Tím v Československu způsobil poprask a především vyšetřování, ke kterému byl ovšem zapotřebí originál dokumentu.
Rusko sice nechtělo originál vydat, umožnilo však českým vyšetřovatelům a odborníkům jej studovat přímo na Generální prokuratuře Ruské federace v Moskvě.
Komise vyšetřovatelů a odborníků vedená generálním prokurátorem ČSFR Vladimírem Nechanickým tam potvrdila pravost čtyř z pěti podpisů, Kolderův podpis označila za pravý „pouze“ s nejvyšší pravděpodobností.
Vasil Biľak v srpnu 1968. Fotka pochází z amerických archivů. O Biľaka se zajímala i CIA.
Proti signatáři Vasilu Biľakovi policie už před zkoumáním vedla trestní stíhání pro trestný čin proti míru, následně pak pro trestný čin vlastizrady. Biľak se ale nehodlal přiznat. Tvrdil, že dokument nepodepsal a může jít o podvrh. Žádal další odborné posudky originálu podpisu, které už ale nebyly možné.
Na ruku mu zřejmě hrálo, že i po pádu komunismu měl na Slovensku mnoho kontaktů a velkou moc. V klidu žil v luxusní bratislavské vile, kterou levně koupil od státu. Nejspíš věděl, že se mu nemůže nic stát.
Případ od roku 2000 řešila slovenská justice. V roce 2011 zastavila stíhání Biľaka s tím, že není možné zajistit svědky z České republiky.
Vinu popíral až do své smrti v roce 2014. Dožil se 94 let.
Neodpustitelný zločin proti republice tak zůstane navždy nepotrestán. Přesto všichni víme, jak to opravdu bylo. Pět prvních vlastizrádců z osmašedesátého navždy patří k nejopovrženíhodnějším postavám našich dějin.
Pozn.: 1) Vedle představitelů SSSR si invazi přáli i představitelé Východního Německa, Polska a Bulharska nebo jejich komunistických stran.
2) Podobně jako v prvních dnech „speciální vojenské operace,“ tedy války na Ukrajině. Historie se opakuje.
3) Mimo samotné invaze pak jednání i okupace byly záležitostí SSSR.
Zdroje: Vasil Bilak. Dokument: Tzv. Zvací dopis (1968), PhDr. Petr Just, PhD, Metropolitní univerzita Praha, via wiki a webarchive.org. Dva dopisy z Československa. Příběh zvacího dopisu, František Janáček a Marie Michálková. Alois Indra. Zvací dopis. Antonín Kapek. Archive.org. Creative Commons CC0 1.0 Universal Public Domain Dedication a Attribution-Share Alike 4.0 International.
