Tesfaye Urgessa začíná každý den kresbou. Malovat jde až potom

English version below ⤵️⤵️

🖌 Plátno leží na podlaze ateliéru. Malíř stojí nad ním a drží štětec dlouhý skoro jako paže. Zblízka by viděl jen barvu. Z výšky vidí kompozici. Tesfaye Urgessa pracuje takto dlouhodobě a než se štětce vůbec dotkne, má za sebou ráno strávené kreslením. Ten pořádek je důležitý. Kresba u něj nepřichází jako přípravná fáze před tím zásadním. Přichází první a všechno ostatní se odvíjí od ní.

Urgessa se narodil v Addis Abebě, od roku 2009 žije v Německu a dnes pracuje střídavě mezi Addis Abebou a Nürtingenem. Galerie White Cube letos oznámila, že ho začíná zastupovat, uvede ho na Frieze Seoul a na podzim mu otevírá samostatnou výstavu ve své hongkongské pobočce. Předtím se stal vůbec prvním umělcem, který zastupoval Etiopii v jejím premiérovém národním pavilonu na benátském bienále. Jeho obrazy vlastní Uffizi, Brooklyn Museum i Castello di Rivoli. Trh, galerie i sbírky ho vedou jako malíře. On sám se představuje jako kreslíř.

✏️ Rozdíl mezi malířem a kreslířem zní jako akademická malichernost, dokud si člověk nevšimne, kdo ta slova vyslovuje. Galerijní systém potřebuje malíře, protože malba se prodává. Kresba visí v hierarchii o patro níž, jako svědectví o přípravě, jako doklad, že autor umí, než začne dělat to důležité. Urgessa tuhle hierarchii obrací a dělá to ve chvíli, kdy vstupuje do jedné z nejmocnějších galerií na světě. Zvláštní načasování pro takové prohlášení.

Jeho denní režim tomu dává váhu, kterou pouhá deklarace mít nemůže. Kresba, kterou dělám každé ráno, je něco jiného než kresba, kterou udělám, když ji potřebuji. První je způsob poznávání. Druhá je nástroj. Ruka, která si každý den znovu ověřuje, co tělo dělá v prostoru, si nese tuhle zkušenost do malby, i když se pak pohybuje nad plátnem dlouhým štětcem a v měřítku dvou metrů.

🔍 Věta o ranní kresbě obíhá v tuto chvíli několika uměleckými médii ve skoro doslovné podobě. Vypadá to jako trojí nezávislé potvrzení, ale všechny verze mají společný původ v tiskové zprávě galerie. Fakticky jde o jeden pramen a pramen se zájmem na výsledném dojmu. Ve starších textech se přitom o Urgessovi psalo, že velké olejomalby staví bez kresebných studií.

Odtud se otevírá zajímavější otázka než galerijní novinka. Autorovo vlastní pojmenování vlastní práce se mění. Nemusí to znamenat, že se změnila práce sama. V rozhovoru pro Studio International popisuje, že pracuje na několika plátnech současně, nechává si je v ateliéru mnoho měsíců, maže z nich prvky a přidává nové, přičemž stopy jednotlivých fází zůstávají viditelné. Podobně mluvil už na začátku dvacátých let, kdy tenhle způsob práce označil za cestu, jak si při malbě udržet svobodu.

To je popis procesu, ve kterém kresba a malba nestojí proti sobě. Obojí je stejné gesto v jiné rychlosti. Když dnes Urgessa říká, že je především kreslíř, pojmenovává něco, co v jeho práci bylo dávno, jenom pro to dřív používal jiná slova. Pro každého, kdo sleduje vlastní tvorbu delší dobu, je to povědomá zkušenost. Práce zůstává, výklad se posouvá, a člověk po deseti letech zjistí, že dělal něco trochu jiného, než si myslel.

Doložený zůstává původ té kreslířské průpravy. Urgessu učili v Addis Abebě profesoři vzdělaní v Rusku v době socialistického realismu, kde se kladl důraz na studium anatomie. Kresba u něj tedy není objev zralého věku. Je to škola, ze které vyšel, ještě než se poprvé podíval na Bacona.

🌍 Urgessův vizuální slovník stojí na etiopské ikonografické tradici, na německém expresionismu a na soustavném studiu Francise Bacona a Luciana Freuda. Ty tři věci spolu nemají mnoho společného a přesně v tom je pointa.

Kreslit se naučil sám tím, že kopíroval malby v etiopských kostelích, tedy obrazy s prudkou barevností a plochým, ikonickým podáním těla. Do Německa přišel v pětadvaceti letech a na stuttgartské Staatliche Akademie der Bildenden Künste se poprvé setkal s evropským uměním v celku. Zároveň poprvé zažil, jaké to je být cizí, sledovaný a namátkově kontrolovaný.

Sám k tomu říká věc, která stojí za zapamatování. Vlivy se v jeho práci projeví až zpětně. Nepředsevzal si nechat se něčím ovlivnit, jenom věci studoval a ony si postupně samy našly cestu dovnitř. Rukopis nevzniká z výběru vzoru. Vzniká z toho, co se v člověku srazí a nedá se to uklidit.

👁 Jeho plátna jsou hustě zalidněná. Postavy se tlačí na sebe, končetiny se proplétají a mizí, těla splývají s interiérem, ve kterém sedí. Někdy nelze určit, kde končí jedna figura a začíná druhá, a to je zjevně záměr. Zdroje jsou přitom obyčejné. Rozhovory s přáteli, rytmus zpravodajství, otázka migrace, kterou do jeho života vnáší mimo jiné práce jeho ženy s čerstvě příchozími migranty.

V rozhovoru pro Artsy před třemi lety řekl, že chce, aby jeho figury měly téměř emocionální zranitelnost. Na obraze se to pozná na jediné věci. Na tom, jak se tělo opírá o jiné tělo. Zranitelnost tady není výraz v obličeji ani gesto. Je to statika. Postava, která by sama nestála.

Tělo, které se o něco opírá, umí nakreslit jenom ten, kdo si mnohokrát ověřil, kolik váhy kam jde. Odtud vede přímá čára k té ranní hodině s papírem.

🌱 Kresba se přestane dělat ve chvíli, kdy se zdá, že už není potřeba. Nikdo si toho hned nevšimne. Pak se to začne dát vidět na malbě, na kloubu, který nedrží, na ruce položené na místo, kde nemá váhu. Urgessův denní pořádek je v tomhle světle spíš praktické opatření než vyznání. Ráno papír, potom plátno. A druhá věta dává smysl jen díky první.

Tesfaye Urgessa begins every day with drawing. Painting comes only afterwards

Ethiopian painter Tesfaye Urgessa is entering the White Cube gallery. He himself, meanwhile, calls himself a draughtsman. His daily routine offers an answer to the old dispute over whether drawing is preparation for figurative painting, or a discipline in its own right.

🖌 The canvas lies on the studio floor. The painter stands over it holding a brush almost as long as his arm. Up close he would see only paint. From above he sees the composition. Tesfaye Urgessa has worked this way for years, and before he even touches the brush he has a morning of drawing behind him. That order matters. Drawing does not come to him as a preparatory phase before the important thing. It comes first, and everything else follows from it.

Urgessa was born in Addis Ababa, has lived in Germany since 2009, and today works between Addis Ababa and Nürtingen. The White Cube gallery announced this year that it is taking him on, will present him at Frieze Seoul and in the autumn is opening a solo exhibition at its Hong Kong branch. Before that he became the very first artist to represent Ethiopia in its inaugural national pavilion at the Venice Biennale. His paintings are held by the Uffizi, the Brooklyn Museum and Castello di Rivoli. The market, the galleries and the collections all list him as a painter. He introduces himself as a draughtsman.

✏️ The difference between a painter and a draughtsman sounds like academic pedantry until one notices who is saying the words. The gallery system needs painters, because painting sells. Drawing hangs one floor lower in the hierarchy, as testimony to preparation, as proof that the artist can do it before he starts doing the important thing. Urgessa inverts this hierarchy, and he does it at the moment he is entering one of the most powerful galleries in the world. Peculiar timing for a statement like that.

His daily routine gives it a weight that a mere declaration cannot have. The drawing I do every morning is something other than the drawing I make when I need it. The first is a way of knowing. The second is a tool. A hand that verifies anew each day what the body does in space carries that experience into painting, even when it then moves above the canvas with a long brush and at a scale of two metres.

🔍 The sentence about the morning drawing is currently circulating through several art outlets in an almost verbatim form. It looks like threefold independent confirmation, but all the versions share a common origin in the gallery's press release. Factually it is a single source, and a source with an interest in the resulting impression. In older texts, meanwhile, it was written of Urgessa that he builds his large oil paintings without preparatory drawing studies.

From here a more interesting question opens up than the gallery news. The artist's own naming of his own work is changing. That need not mean the work itself has changed. In an interview for Studio International he describes working on several canvases at once, keeping them in the studio for many months, erasing elements from them and adding new ones, with the traces of the individual phases remaining visible. He spoke in a similar way back at the start of the twenties, when he called this way of working a path to keeping his freedom while painting.

That is a description of a process in which drawing and painting do not stand against each other. Both are the same gesture at a different speed. When Urgessa says today that he is above all a draughtsman, he is naming something that had been in his work for a long time, he simply used different words for it before. For anyone who follows their own work over a longer stretch of time, this is a familiar experience. The work stays, the interpretation shifts, and after ten years a person discovers he was doing something slightly different from what he thought.

What remains documented is the origin of that draughtsman's training. Urgessa was taught in Addis Ababa by professors educated in Russia in the era of socialist realism, where the study of anatomy was emphasised. Drawing is therefore not a discovery of his mature years. It is the school he came out of, before he ever looked at Bacon.

🌍 Urgessa's visual vocabulary rests on the Ethiopian iconographic tradition, on German expressionism and on sustained study of Francis Bacon and Lucian Freud. Those three things have little in common, and that is precisely the point.

He taught himself to draw by copying paintings in Ethiopian churches, that is, images with fierce colour and a flat, iconic rendering of the body. He came to Germany at twenty-five and at the Staatliche Akademie der Bildenden Künste in Stuttgart he encountered European art as a whole for the first time. At the same time he experienced for the first time what it is to be foreign, watched and stopped for random checks.

He himself says something about it worth remembering. Influences show up in his work only in retrospect. He did not set out to let something influence him, he simply studied things and they gradually found their own way inside. A signature does not arise from choosing a model. It arises from what collides inside a person and cannot be tidied away.

👁 His canvases are densely peopled. Figures press against one another, limbs interweave and vanish, bodies merge with the interior in which they sit. Sometimes it is impossible to tell where one figure ends and another begins, and that is evidently the intention. The sources, meanwhile, are ordinary. Conversations with friends, the rhythm of the news, the question of migration, which his wife's work with newly arrived migrants brings into his life among other things.

In an interview for Artsy three years ago he said he wants his figures to have an almost emotional vulnerability. In the painting it shows in a single thing. In the way a body leans on another body. Vulnerability here is not an expression on a face or a gesture. It is statics. A figure that would not stand on its own.

A body leaning on something can be drawn only by someone who has verified many times how much weight goes where. From here a straight line leads to that morning hour with paper.

🌱 Drawing stops being done at the moment when it seems it is no longer needed. Nobody notices straight away. Then it begins to show in the painting, in a joint that does not hold, in a hand placed where it has no weight. Urgessa's daily order is, in this light, more a practical measure than a creed. Morning paper, then canvas. And the second sentence makes sense only thanks to the first.

------------------------------