Torzo jako stav, nikoli chyba. Mužské tělo na výstavě ANDROS a v ateliéru

Kreslíř, který stojí před mužským modelem, má jednu výhodu, o níž se v ateliérech mluví málo. Model nemusí nic znamenat. Stačí mu stát. Hrdinství, únavu, sílu i rozpaky na něj naneseme my sami, tahem uhlu a tím, kde ten tah necháme skončit.

Pražské Centrum současného umění DOX otevřelo výstavu ANDROS s podtitulem Mužské tělo v současném středoevropském umění a její kurátor, spisovatel Vratislav Maňák, ji postavil přesně na této ploše. Pro ČTK uvedl, že maskulinita je dnes narušená a proti zkušenosti minulých století méně samozřejmá.

Zhruba padesát autorů z Česka, Německa, Rakouska, Polska, Slovenska a Maďarska rozdělil do tří kapitol. Zkřehlá maskulinita. Tělo přetížené významy. Pokusy mužství znovu sestavit, třeba jako archetyp monstra. Na papíře je to koncept jedné výstavy. Z pohledu ateliéru je to docela přesný popis kreslení podle modelu.

Maňák k tomu má osobní klíč. Je spisovatel, hlásí se ke gay identitě a letos vydal knihu S Wittgensteinem v gay sauně, sedm reportáží z lázní a klubů středoevropských měst. V rozhovoru pro Heroine.cz to shrnul bez oklik. Představu o plnohodnotném muži jsme si zúžili na Jamese Bonda, frajera bez emocí, který má problém s pitím, a kdo se do toho obrazu nevejde, toho společnost odloží jako nedostatečného.

Gay je podle něj pořád chlap a lepší či horší chlapi neexistují, jen jiní. Pro kreslíře je na tom osvobozující jedna věc. Na papíře žádný Bond neexistuje. Existuje obrys, kontura, stín, čára a křivka. To jsou pojmy, o kterých se nedá diskutovat. Diskutovat se dá jen o tom, co si na ně kdo nanese.

První fáze každé kresby aktu je křehkost. Prvních pár linek hledá, kde vůbec tělo začíná, a figura na papíře je tenčí a nejistější než člověk na stupínku. Po staletí měl mužský akt v akademiích jistotu předem: kánon proporcí, heroickou pózu, kresbu, která věděla, co chce, dřív než se dotkla papíru.

Dnes jsou první minuty čistá pochybnost a Maňákova první kapitola ukazuje totéž v hotových dílech. Tělo, které přestalo být samozřejmé. Kurátorský text výstavy o tom mluví jako o torzu, torzu světa, který ztratil jeden společný význam, i torzu člověka, kterého jazyk a zatvrdlé role tlačí pryč od celistvosti. Torzo, které je stavem věci, a ne nedodělkem.

Druhá fáze je přetížení. Kreslíř přidává. Sval, stín, výraz, gesto, které má něco říkat. Po hodině nese figura víc, než unese, protože každý další tah na ni nakládá další význam. Maňák tuto kapitolu obsadil subjektivně, z umělkyň vyzdvihl Kateřinu Komm a Ester Knapovou, z tuzemských autorů Jakuba Čušku, Ivana Pinkavu, Jiřího Petrboka a Tomáše Němce, ze zahraničí mimo jiné Michala Czinegeho, Ruprechta von Kaufmanna a Thomase Riesse.

James Bond je právě to přetížení. Tělo, na které někdo nanesl tolik významů, že pod nimi zmizela křivka. Sám kurátor připouští, že díly o mužství by šlo zaplnit celý Strahovský stadion. Přetížené tělo je tedy stav, který dobře známe, i kdybychom nikdy nevstoupili do galerie.

Třetí fáze přichází, když kreslíř přestane hlídat, co je správně, a začne z trosek skládat něco nového. Přehnaný ramenní pletenec, deformovaná ruka, hybrid člověka a zvířete. Rekonstrukce vždy přichází až po ztroskotání a monstrum je pouze figura, která si dovolila vzniknout znovu z jiných dílů. Nejzajímavější na výstavě je, že tyto tři kapitoly stojí vedle sebe rovnocenně. Ateliér obvykle přeje jen třetí, hotové fázi. DOX vystavil všechny tři a tím vlastně řekl, že hledání tvaru je legitimní výsledek, a ne jen cesta k němu.

Praktický návrh pro každého, kdo kreslí podle modelu. Vezměte si do DOXu skicák, v každé ze tří kapitol si vyberte jedno dílo a překreslete ho ve třech minutách. Potom si tři skici položte vedle sebe a podívejte se, ve které fázi je vaše ruka doma a kterou přeskakuje.

Výstava otevřela vernisáží 3. září, trvá do 24. ledna a v říjnu se stane součástí literárního festivalu FALL, kde Vratislav Maňák vystoupí jako jeden z hostů. Mužské tělo tam zůstane tím, čím je pro nás na stupínku každý týden. Plochou, na kterou promítáme, co zrovna hledáme.