Článek
Tento text vzniká jako historické memento. Připomínka toho, že instituce, které dnes považujeme za samozřejmé, mohou během několika měsíců změnit svou podstatu. Dějiny Českého (resp. Československého) rozhlasu a televize totiž v naší středoevropské zkušenosti ukazují dvě tváře médií. V jednu chvíli byly oporou demokracie, zdrojem ověřených informací a symbolem občanské statečnosti. Stačilo však málo a transformovaly se v poslušné nástroje propagandy.
Když rozhlas pomáhal bránit republiku
Již během mnichovské krize v září 1938 se ukázalo, jak zásadní roli může rozhlas sehrát. V době všeobecné nejistoty představoval pro občany hlavní zdroj informací. Z vysílání zaznívaly výzvy k jednotě, klidu, ale i k připravenosti bránit republiku. K občanům tehdy prostřednictvím rozhlasu promlouval například generál Jan Syrový, který po podpisu Mnichovské dohody vyzýval národ k rozvaze v nejkritičtějších dnech (konce) první republiky.
O šest let později se význam rozhlasu projevil ještě silněji…
Květen 1945: vysílání, které rozpoutalo povstání
V závěru 2. světové války, dne 5. května 1945 se budova rozhlasu na Schwerinově (dnešní Vinohradské) ulici stala jedním z center odporu proti nacistické okupaci. Legendární výzva „Voláme všechny Čechy!“ se stala symbolem Pražského povstání. O samotnou budovu rozhlasu se v ulicích sváděly kruté boje, během kterých padlo až na 170 lidí.
Byl to jeden z významných okamžiků, který ukazuje, že role nezávislých médií hájících demokratické hodnoty je naprosto zásadním předpokladem pro jejich udržení a záchranu.
Srpen 1968: hlas svobody proti tankům
Další vrcholný okamžik přišel o třiadvacet let později.
Po invazi vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna 1968 se Československý rozhlas stal hlavním zdrojem důvěryhodných informací. Přestože se sovětská armáda snažila vysílání umlčet, rozhlasoví pracovníci dokázali zprovoznit improvizovaná pracoviště. Prostřednictvím přenosných vysílačů a utajených studií pokračovalo vysílání ještě několik dní po okupaci. Informovalo občany o vývoji situace, vyvracelo dezinformace a pomáhalo udržovat spojení mezi veřejností a legálním vedením státu.
Před budovou rozhlasu přitom znovu umírali lidé bránící možnost svobodně vysílat. Události u budovy rozhlasu patří dodnes mezi nejsilnější symboly odporu proti okupaci.
Také Československá televize se snažila navzdory obsazení studií pokračovat v legálním vysílání z náhradních pracovišť.
Listopad 1989: konec informačního monopolu
Posledním velkým historickým okamžikem se stal listopad 1989. Jakmile se podařilo prolomit informační monopol komunistické moci, začaly rozhlas i televize poskytovat prostor informacím o demonstracích, jednáních opozice i rychlém společenském vývoji. Televizní přenosy z přeplněných náměstí významně přispěly k úspěchu Sametové revoluce.
Jak snadno se však může vše obrátit
Dějiny ale ukazují také odvrácenou stranu.
Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava byl rozhlas podřízen nacistické správě. Vysílání podléhalo přísné kontrole a cenzuře. Rozhlas se stal nástrojem okupační propagandy, šířil oficiální ideologii nacistického režimu a pomáhal vytvářet atmosféru strachu a podřízenosti. Kritické hlasy byly umlčeny a veřejný prostor ovládla jediná povolená interpretace skutečnosti. Nacisté velmi dobře chápali, že k ovládání společnosti pouhé zbraně nestačí. Potřebují také ovládat právě informace.
Hlas Zdeňka Štěpánka promlouval za demokracie i totality
Možná žádný lidský příběh nevystihuje proměnu československých médií lépe než osud herce Zdeňka Štěpánka.
V době vrcholící mnichovské krize, dne 21. září 1938 četl na vlnách Československého rozhlasu zprávu ČTK o dramatickém vývoji mezinárodních událostí. Vystupoval tehdy jako respektovaný vlastenec a (charismatický) hlas první republiky.
Po atentátu na Reinharda Heydricha v roce 1942 však nacisté využili právě jeho mimořádnou autoritu. Donutili Zdeňka Štěpánka přečíst rezoluci českých umělců odsuzující atentát a deklarující loajalitu vůči Říši. Po válce byl kvůli tomuto vystoupení vyšetřován a obviněn z kolaborace. Nakonec byl obvinění zproštěn s přihlédnutím k a nátlaku, kterému musel čelit.
Na tomto příběhu je nejzajímavější jedna věc - s přesahem do dnešní doby. Nezměnil se hlas Zdeňka Štěpánka. Nezměnila se jeho popularita ani důvěra, kterou v něj veřejnost vkládala. Změnil se pouze režim, který jeho autoritu využíval. A právě to je podstata fungování propagandy.
Komunistická televize a rozhlas: od informování k převýchově
Dne 1. května 1953 zahájila své vysílání Československá televize. Stalo se tak již v době, kdy komunistický režim budoval pevný systém ideologické kontroly společnosti.
Rozhlas, televize i stranický tisk v čele s deníkem Rudé právo vytvářely společný propagandistický aparát. Jejich úkolem nebylo pouze informovat, ale také vychovávat a formovat občana v souladu s potřebami režimu.
V padesátých letech pomáhala média legitimizovat politické procesy a kult osobnosti. V období normalizace po roce 1969 se jejich role změnila v systematické utvrzování společnosti v ideologii takzvaného „klidu na práci“. Média nabízela obraz společnosti bez konfliktů, bez opozice a bez problémů. Vše podléhalo cenzuře a pečlivé kontrole. Prosovětské a protizápadní vidění světa bylo samozřejmostí. Lhaní občanům bylo na denním pořádku, ať už se budeme bavit o „americkém brouku“ nebo o havárii Černobylu.
Dodnes lze tento způsob uvažování pozorovat třeba na některých dílech seriálu Třicet případů majora Zemana, který představoval učebnicový příklad normalizační propagandy: západní svět byl líčen jako prostor chaosu a zločinu, zatímco socialistický stát jako garant pořádku a spravedlnosti. O dehonestaci kulturního disentu netřeba mluvit!
Jaké z toho plyne poučení pro dnešek?
Politici (pokud k tomu mají dostatečný mandát) mohou měnit zákony. Mohou měnit strukturu institucí. Mohou rušit, slučovat i reformovat. Dějiny však ukazují, že existuje zásadní rozdíl mezi institucí slabou a institucí silnou. Silné instituce se bourají obtížně. Vyžadují čas, opakované zásahy a dlouhodobý politický tlak. Slabé instituce lze proměnit během několika měsíců.
Proto není podstatné pouze to, zda bude veřejnoprávní médium existovat. Podstatné je, zda bude disponovat takovou mírou nezávislosti, která mu umožní přežít i případnou budoucí vládu, jež mu nebude nakloněna.
Veřejnoprávnost založená na koncesionářských poplatcích představuje jeden z mechanismů této institucionální stability. Financování prostřednictvím státu je naproti tomu vždy oprávněně spojeno s rizikem politické závislosti. Pokud je totiž rozpočet médií každoročně závislý na rozhodnutích vlády (či parlamentní většiny), vzniká permanentní tlak na jeho vedení. A tím pádem i na tvorbu obsahu - v daném případě zejména toho zpravodajského.
Převedení financování pod státní rozpočet proto není pouze jakousi technickou změnou účetnictví. V dlouhodobé perspektivě představuje krok směrem k větší závislosti na státu - na vládě - na politicích. Není přitom třeba spekulovat. Poměrně nedávnou zkušenost nám nabízí Jarosław Kaczyński v Polsku (PiS) či Viktor Orbán v Maďarsku (Fides). V obou případech se veřejnoprávní média postupně proměnila v nástroje vládní komunikace. Kritici upozorňovali na jednostrannost zpravodajství, odliv významné části publika i oslabování férové demokratické soutěže.
A právě zde se kruh uzavírá.
Historie českého rozhlasu a televize nás učí jednoduchou, ale důležitou lekci: svoboda médií se neztrácí naráz. Ztrácí se po malých krocích. A právě proto stojí za to pečlivě zvažovat každý z nich.
