Článek
Krize
Pandemie jako taková přináší jen nemoc a s tím spojenou společenskou krizi. Právě z důvodů krizí se lidé navzájem mění a uvědomují si nejrůznější věci. Především si myslím, že si lidé navzájem během ní uvědomovali jeden druhého. Vidíme to velmi dlouho, lidé stále měli, a museli mít zakrytá ústa a nos, a tím nastal možná čas přestat myslet jen na sebe a opravdu si uvědomit, že každý člověk není na světě sám a musí tak respektovat i ty druhé. Stejně tak se lidé nejen kvůli sobě učili a učí pracovat s on-line aplikacemi, a to i takoví, o kterých bychom to nikdy neřekli. Kdy jindy jsme mohli vidět starou babičku, učit se se skypem proto, aby se mohla vidět se svými dětmi, nebo vnoučaty, kdy jindy jsme mohli vidět, že v obchodě na nás nemluví prodavač přímo, ale z obrazovky. Pokud je právě něco, co jsme si sami pandemií přinesli, tak je to sdílení, někdy příjemné, jindy méně. Když vás například osloví během jednoho dne čtyři bezdomovci a podobně. Ale přece se jedná o určitou formu komunikace, která do covidu ne že by neexistovala, ale nebyla tak obvyklá.
Velikonoce
Nyní se dostávám k pro mě asi nejosobnějšímu tématu, které jsme mohli zažít, a to zavřené kostely, navíc během Velikonoc. V této situace zbyly všem věřícím „jen“ modlitby ostatní záležitosti téměř zmizeli. Něco takového se ještě nikdy v historii nestalo, aby byly zavřeny kostely téměř na celé planetě, v době největších křesťanských svátků, byť dnes svátků čokoládových zajíčků a pomlázek. Co to znamená? Tuto otázku jsem si nepokládal rozhodně nejen já, ale asi většina křesťanů a odpovědět na ni není jednoduché. V první řadě bychom si asi mohli uvědomit, co se v kostelích běžně dělá, přijdeme na bohoslužbu, odposloucháme, co farář odříká, někdy u toho máme tendenci usnout, pak jdeme domů a chováme se jako by to byla naprostá samozřejmost, jít do kostela dvaapadesátkrát za rok a tím to hasne. Ne. Tady opravdu není něco v pořádku. Myslím si, že do kostela by věřící měli přicházet hlavně proto, že se tam chtějí setkat s Ježíšem. Setkávají se s ním jak věří v kázání, eucharistii, osobních setkáních, a to všechno najednou skončilo. Proč? Nechce tím možná Bůh něco říct? Není tu něco špatně? Já si myslím že určitě. S církvemi, jak je známe dnes je zejména v naší zemi době problém. O kostelu slyšíme v souvislosti s nešťastnými církevními restitucemi, v souvislosti se sexuálními skandály duchovních, pořád slýcháme že církve jsou stále proti něčemu. To proč tu vlastně jsou, jako by neexistovalo. Proč tedy existují? Mezi lidmi k nim není důvěra a já se ani nedivím.
Církev
Církve by si nedůvěru společnosti měli konečně uvědomit a začít se podle toho chovat. Sbory a farnosti tu nejsou pro moralizování lidí, ale pro společenství v naději, která je tu pro všechny a to doufám, že si leckdo konečně uvědomil, když byl na tu naději fyzicky sám nebo v lepším případě v rodině. Není tohle úkol církve? Přijít konečně s něčím jiným, než je neustálé tlachání o pravidlech nebo o tom, co kdo zažil. Kostely jsou tak na mnoha místech skanzeny, nebo debatním a dětským kroužkem či hřištěm, kde se řeší jen všední věci způsobem, který daleko lépe než církve zvládnou jiné, na to specializované organizace. Myslím, že úkol církví by v tuto chvíli měl být jiný a doufám že si z této situace vezmou církve poučení, nebýt tu sami pro sebe, ale pro ostatní, nebýt tím, kdo jede podle svých zažitých pravidel ideálů, které se formovaly před desítkami, stovkami i tisícem let a lidi, kteří se do škatulek, jež si církve vytvořili, nevejdou, okamžitě odsunou pryč. Být tou církví, kterou jsou lidé znají a vědí, jak vypadá, ale zároveň takovou, která jim pomáhá a zároveň nevnucuje. Být tu pro druhé a vystoupit ze své zažité zóny, není toto věc, jak by měly církve a vlastně celá společnost vypadat?
