Článek
S Vánocemi si spojujeme obvykle jiné věci, než jsou bolest, pláč, smutek, neštěstí, smrt. Měli jsme se radovat, ale všichni jsme zasažení bolestí. Místo, kde se svobodně a s radostí studenti učí o smyslu věcí, se stalo dějištěm absolutně nesmyslné zrůdnosti, jakou česká společnost nepamatuje. I když to hrozně moc bolí, tak to, co se stalo je bohužel realita. Realita, která se nedá vrátit.
Součástí světa jsou i věci, o kterých bychom si přáli, aby se děli jen ve filmech. Věci sladké i trpké, příjemné i bolestné. V čase, kdy si připomínáme právě ty sladké a příjemné, to ale nejednou nejde. Nejde se radovat a ani být v klidu. Letošní Vánoce nejsou plné sladkých vůních, ale jsou zastřeny bolestí a reality trpkého života.
O Vánocích v roce 1914, uprostřed bitevních polí 1. světové války, se dokázali válčící strany domluvit a v rámci možností je oslavit. Ti, kdo se ještě před pár dny zabíjeli, se najednou za zpěvu objímali a dokázali si odpustit. Událost vánočního příměří byla jen jedním z mnoha důkazů o nesmyslnosti války. My tady dnes zažíváme taky důkaz o nesmyslnosti vraždění. Ale na rozdíl od válečných zákopů, kde se se smrtí počítá, smrt studentů a učitelů žádný smysl nemá. Člověk se tak jen ptá: Proč?
Jaký smysl má slavit Vánoce uprostřed bolesti? Zcela legitimní otázka, na kterou však ani sám neznám odpověď. V této chvíli všechny marmeládově sladké fráze neznamenají nic. Vánoce jsou v původním významu svátky přicházející radosti a světla, ale nic z toho teď mezi námi není. Jediná naděje, která mne tak v tuto chvíli napadá je, že všechny ty nevinné oběti, jejichž život vyhasl předčasně, už nic netrápí. Už nemusí žít ve světě, který je plný bolesti, kde se umírá, a snad jim je dobře.
