Článek
Kstely bez křížů
Pokud někdy někdo přišel v České republice do protestantského kostela, možná se divil, že tam není žádný kříž, žádný oltář, ani žádné obrazy nebo sochy. A pokud někde už kříž je, rozhodně na něm nebude Ježíš. Leckteré kostely církví vzešlých z reformace ani jako kostely nevypadají. Tento fakt je dán skutečností, že většina protestantských církví v současnosti působících v České republice navazuje na švýcarskou reformaci, pro kterou byly hmotné symboly problematické. Reformace přinesla mnohé ovoce, od odluky církve se státem až po svobodu vyznání, ale mnohé její důrazy jsou problematické. Jedním z nich je přílišná abstrakce duchovního světa a považování toho pozemského za něco méně cenného. Tento fakt se projevil i v architektuře kostelů, kdy hmotné odkazy k víře jsou považovány za přinejmenším zbytečné, v horším případě za tzv. modloslužbu.
Strach pomalu ze všeho
Bohužel nezůstává to jen u křížů, ale jde to až do extrémů, kdy pro některé církve evangelikálního, charismatického a letničního směru je stále velmi tabuizovaným tématem nejen např. sex, způsob oblékání, ale i jakýkoli projev radosti z věcí, které přináší tento svět, jakými jsou jídlo, zážitky atd. Představa takto věřících lidí je, že Bůh sleduje každý jejich krok a trestá, všechny jejich sebemenší klopýtnutí. Výsledkem potom není víra ale strach ze všeho, kde je sebemenší riziko, a to právě zejména v oblasti sexuality, kterou takto věřící považují za hříšnou nutnost pro přežití a jinak by bylo lepší, aby neexistovala. To, že má člověk jíst ideálně jen co nejjednodušší jídla a stejně tak se prostě oblékat, bývá v těchto pomalu sektách samozřejmostí. Tento postoj je přitom v jasném rozporu s křesťanským pojetím světa, který Bůh stvořil, jak nejlépe mohl, proto nemůže být apriori špatný. Tak nemůže být ani problémem díky hmotným věcem svou víru vyjádřit. Navíc se Bůh sám stal člověkem a dal tak jasně najevo, že lidské tělo má svou neopakovatelnou hodnotu, kterou by měl člověk rozvíjet a kultivovat a tuto hodnotu mají samozřejmě i všechny lidské potřeby, včetně té sexuální.
Je mi tak líto, že když už i oficiální místa Římskokatolické církve začínají své postoje k těmto tématům měnit a potom, že v tzv. luteránských církvích jsou tyto hodnoty světa přítomny už od jejich počátku, stále existují rádoby církve, kde je na prvním místě strach a odmítání věcí, které přináší pozemský svět.
