Článek
O centrum jsme již přišli
Je to problém každého historického města. Od 90. let 20. století s masovým rozšířením cestování se starobylé památky, mezi které patří i centra měst, stávají turistickými atrakcemi a přestávají být kulturními památkami vlastního národa. To, že se odpoledne a večer stane centrum Prahy jedním velkým Babylonem, je fakt, který známe již dlouho, a bohužel jsme si na něj i zvykli. Staroměstské náměstí, Pražský hrad, Karlův most a ani malostranské uličky už dávno nejsou místy, kde by mohl člověk načerpat vědomí vlastních dějin, a ani si je nemůže užít jako obyvatel vlastního města. Tento fakt stále více podporují i sociální sítě, kam tak rádi dáváme fotky z dovolených, a také pravidelné umisťování Prahy na přední příčky žebříčků nejkrásnějších měst. Právě tímto je však krása Prahy ničena ještě víc. Pokud chce Pražan nebo Pražačka navštívit centrum, musí tak učinit brzy ráno v pracovní den, kdy ještě celkem vypadá k světu. Od poledních hodin až dlouho do noci se stává jedním velkým hrncem, kde je člověku nepříjemně a nemá ani důvod tam být.
Česky už ani vodu
Veřejný prostor, který má především patřit obyvatelům města, okupují agresivní reklamy, nevkusná vystoupení rádoby umělců, a malými uličkami, postavenými pro povozy s koňmi, jezdí obří limuzíny. Restaurace a obchody už se ani nesnaží tvářit, že by do nich alespoň mohl občas zajít i Čech. Jídelní lístky jsou už jen anglicky, francouzsky nebo čínsky a v malém zastrčeném obchůdku maloobchodního řetězce se člověk ani nedomluví česky. A to se ani nejedná o turistickou past v podobě absint shopů, ale o normální obchod, kde voda stojí asi 10 Kč, ale obsluha zde mluví pouze anglicky. Nejvíce překvapující je na tom ovšem to, že se už nejedná pouze o nejfrekventovanější místa jmenovaná výše, ale už i o čtvrtě jako Smíchov, Žižkov, nebo Vinohrady.
Jak dlouho si ještě tohle necháme líbit?
Česká společnost je již tradičně rezignovaná a bojí se kdečeho, od migrantů, kteří zde nejsou, až po manželství pro všechny, ale to, že přišla o místa svého vzniku, je jí jedno. Pražský hrad bohužel není místem, které by si mohl jít člověk vychutnat jako středobod své země, ale místem kde se fotí turisté se selfie tyčemi. Karlův most zase leckdo používá jako toaletu a nikoho to nepobuřuje, ale to, že se na něm objevilo graffiti, které bylo za dva dny pryč, zajímalo snad všechna média.
Právě proto mne napadá otázka, zda je ta stověžatá, zlatá, magická, tajemná a mnohá další Praha stále ještě naše. Je velmi potěšující, že se v posledních letech daří upravovat veřejný prostor, ale má to vůbec smysl, když ho používají převážně pouze turisté, kteří jsou v Praze několik hodin, maximálně pár dní? Co z toho má obyčejný člověk, který chce ukázat Prahu svým dětem nebo vnoučatům, nebo se jít podívat do Betlémské kaple, když je všude kolem v obležení turistického kýče?
Myslím si, že by mohl mít hodně. Stále je ještě mnoho míst i v centru, kde klid najít lze. Je ovšem potřeba abychom na tyto oázy nerezignovali, ale naopak rozvíjeli. Když je budeme udržovat a opravdu v nich žít, tak se onen turistický sadomasochismus bude postupně umenšovat. Pokud začneme v centru znovu žít, tak si turisté nedovolí vypouštět z úst hodnocení typu, že se má orloj zbourat, protože je k ničemu, a opět si budeme moct přečíst jídelní lístek v češtině, nebo koupit i české suvenýry. Na některých místech se to díky tomu už i stalo. Tlak běžných lidí má smysl, daří se odstraňovat nevkusné reklamy i výrobky. Je však nezbytné v Praze začít žít jako její obyvatelé, a ne pouzí využivatelé, jinak o ni opravdu přijdeme. Je naše a my jsme v ní doma, a tak je na nás, abychom se o ni starali. Ve chvíli, kdy si ji budeme moci užít sami, je ten pravý čas se o to podělit i s dalšími, ale není možné jim dovolit nám ji ničit. Je to úplně stejné jako s naším bytem, nebo domem.
