Krize - když všechno selže

Když to na přelomu zimy a jara před pár lety začalo covidem, tak se zdálo, že za pár týdnů, maximálně měsíců bude po všem. Myslím si, že tím došlo možná k jakémusi prozření, že člověk na této planetě nedokáže rozhodovat o všem a ukázala se také odvrácená tvář globalizace. Ještě v době nedávno minulé, ale bohužel i dnes se ještě setkáme s heslem: Poručíme větru, dešti. A ejhle, neporučíme. Dokážeme si poradit s ledasčím, staráme se o to, co je na Marsu, hledáme způsoby, jak si co nejrychleji a nejlevněji naplníme břicha, a zapomněli jsme na to, že jsme součástí přírody, do které patříme.

Ještě před sto a někde možná i před sedmdesáti lety bylo běžné, že se člověk řídil podle přírody a dokázal jí dát hlavní slovo. Bylo naprosto normální, že se vstávalo podle slunce, podle počasí se řídily práce na polích a v domech. Podle ročních období se chovali i lidé k sobě navzájem a dnes? Dnes máme tendenci mít všechno hlavně hned a pořád stejné. Platíme si za to abychom měli v zimě melouny a různé omlazovací kůry, abychom vypadali pořád jako puberťáci, kterým na ničem nezáleží a bohužel asi nezáleží.

Lidem už je jedno, že nemají čas jeden na druhého, nemají čas sami na sebe, neváží si věcí, které dává příroda od vody a plodin, až po své vlastní tělo, s nímž si ledaskdo dělá všechno možné, upravuje, předělává, přestože si ho nikdo nedal sám a nerozhodl, že ho bude mít. Nedokážeme ocenit hodnoty, na kterých naše společnost stojí a ze kterých se stávají relativní pojmy; z pravdy, spravedlnosti, odpovědnosti, a to nemluvím třeba o naději, nebo lásce.

Stále se najdou i lidé, kteří vydávají lásku za tradici a nechtějí pochopit, že může mít i pestrobarevnou tvář. Konec konců dnes už i slovo radost je něco neznámého a na její místo nastoupila zábava. Není proto divu, že takový svět si neporadil s malou breberkou. Stačila jedna malá věc z konce světa, aby ochromila naše životy. Snad s tímto ochromením nám lidem dojde, že opravdu nejsme pány vesmíru, ale že jsme jen jeho nepatrnou součástí. Společně s lékem na nemoci bychom měli hledat i lék na tuto větší nemoc, na nemoc, která je tu s námi už hodně dlouho a kvůli které to pravděpodobně všechno vzniklo. Na nemoc, které se říká pýcha.

Když si člověk začne myslet, že si poradí úplně se vším, že dokáže najít odpověď na každou otázku a neznámou života, že bude všemu vládnout, dopadá to hodně špatně. Když myslíme jen na sebe, tak je nám jedno, že v Izraeli a na Ukrajině každý den umírá mnoho lidí, že v Bělorusku se lidé vraždí pro svůj názor, že na mnoha místech světa se umírá hladem, zatímco na jiných místech lidé trpí nemocemi z přebytku jídla. Tato velká krize nám snad konečně otevře oči, abychom právě tohle všechno mohli vidět ve své kruté přirozenosti. Opravdu je nutné, abychom se hnali za věděním, které nepřináší odpovědi? Je třeba mít spoustu věcí, abychom se z nich těšili?

„Co je důležité, je očím neviditelné.“ Tuto větu z Malého prince je asi zbytečné představovat. Možná pro někoho působí jako nesmysl, možná příliš naivně a jednoduše, ale myslím si, že právě těchto šest slov dává obrovský smysl. Nebo alespoň pro mne. Co může být důležitější než třeba to, že se člověk může radovat z toho druhého, že může doufat v lepší budoucnost. Na všechny tyto věci pohledět nemůžeme, ale jsou životně důležité. Vždyť ani ve své přirozenosti život nemůže vzniknout, pokud nejsou dva lidé spolu ve své největší opravdovosti.

Problém nastává, pokud krize zasáhne i tyto hodnoty, a to se bohužel také stalo. Mnoho párů se rozpadlo proto, že spolu nemohly být, anebo proto, že spolu byly až moc. V situaci, kdy denně umírají stovky lidí, je těžké mít naději, že to skončí dobře. Když jsme byli dva měsíce zavření doma a nemohli ani do lesa, je těžké se radovat. Když vidíme, že ti, kterým je dána moc, selhávají, je takřka nemožné mít důvěru jeden v druhého.

Všechny tyto krize vznikly právě proto, že si lidé začali myslet na víc, než na co od přírody mají. Připadá mi to trochu jako novodobý Babylón. Ženeme se pyšně za slávou a natloukli jsme si ústa. V těchto podmínkách se stává aktuální další známá věta: „Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal.“ Právě dnes, kdy je společnost tak zaměřená na výkon a nezbývá čas a prostor na lidský rozměr, je, si myslím, víc než důležité brát vážně všechno to, co v životě máme a rozumně s tím nakládat.

Když je nám dán někdo do partnerského života, není nožné ho jen tak odkopnout, protože mi leze na nervy. Vztah není záležitost citu, ale rozhodnutí odevzdat se druhému a chtít pro něj všechno nejlepší. Je naprosto nepřijatelné si myslet, že lidskost znamená ukojení svých potřeb. Pokud je nám někdo dán, je náš život potom „stvořen“ právě pro něj a bez upozadění se to jinak nelze, i kdybychom se sami za sebe chovali jinak. Toto platí ve všech případech, kdy je někomu svěřen někdo jiný. Ať už jakkoliv, je naprosto nepřípustné, aby někdo v takové chvíli svou odpovědnost dal pryč a toho dotyčného zneužil.

Je potom jedno, zda v partnerském vztahu, v rodině, ve škole, v práci, nebo na úrovni politické odpovědnosti za stát a jeho občany. Dostáváme se potom do chvíle, kdy je nezbytné se starat jen o ty nejbližší a sám o sebe, když ten, kdo se má starat se nestará. Pak je také možnost mít někoho, komu můžu natolik důvěřovat, kdo je takový kamarád, kdo je natolik super, že se mu můžu i se vším co mám, odevzdat.

V tomto světě je ale taková důvěra něco, co je považováno spíše za diagnózu než jako výhoda a životní orientace, o kterou se můžu opřít. V takové důvěře je potom neskutečně bolestivé, když nás ten, komu jsme tu důvěru dali zradí a nechá nás napospas naší svízelné situaci, našemu trápení, našim starostem, našim problémům, kdy se ocitáme sami. Mnohdy se tak člověk ocitá ve stavech, kdy ho napadá, že by bylo lepší, kdyby vůbec nebyl. Velmi mnoho lidí, tak kvůli svým zkušenostem s někým jiným či se sebou samým ocitá v zemi na hřbitovech, nebo za zdmi psychiatrie.

Už ale dost těmto myšlenkám, pro mnohé asi dost nepříjemným. Ať už se ocitneme v jakékoli krizi je naprosto nezbytné si udržovat naději, a i když je to velmi těžké, tak to jde. Myslím si, že právě Češi jsou v tom mistry a národ Švejků se v této chvíli může stát tohoto zajímavým ostrovem. Právě naděje je to, co nám nikdy nikdo vzít nemůže, a to i v situaci, kdy se zdá všechno ztracené. Ve zhasnuté místnosti bez oken, může být naděje malým plamínkem, který nám sice někdy připadá slabý na osvícení cesty, který si někdy sami můžeme sfouknout, ale který svítí dál. Nenechme se tedy o ten plamínek připravit a hleďme ke světlu na konci tunelu.

„Naděje je stav ducha, který dává smysl našemu životu.“ Václav Havel