Článek
Hořký důsledek socialismu
Tento fakt je zakořeněn hluboko v minulosti. Již za doby husitské byla česká společnost plná ideálů, které se nenaplnili. V následujících staletích jsme se potom utápěli v pocitu vlastní méněcennosti. Dílo zkázy potom dokonal minulý režim, jenž pohřbil veškeré naděje do budoucna a svým gulášovým socialismem naočkoval společnost tezí, že potřebuje pouze materiální zabezpečení, všechno ostatní je zbytečné a pak už jen držet ústa a krok. Současná krize společnosti je jen hořkým dědictvím tohoto. Všichni se chtějí mít dobře, což je základní lidská potřeba, ale jakmile pro to člověk musí něco udělat, je to najednou špatně. Staré české přísloví říká, že pečení holubi nepadají zadarmo, ale asi jsme na ně zapomněli. Není možné si myslet, že se po letech, kdy se plýtvalo veřejnými penězi, je bude stát rozdávat na počkání každému.
Když je kousek od našich hranic válka, je v demokratické společnosti samozřejmost, že se musí omezit investice do zbytných projektů, že za svobodu se musí bojovat a že si na chvíli utáhneme opasky. Zvykli jsme si na to, že máme plné regály, překročení hranice v Evropě pomalu už nepoznáme nebo na to, že máme zajištěnou svobodu názorů. Všechno toto má ovšem svou cenu a je pokrytecké si myslet, že je to samozřejmost. O výdobytky demokracie i vlastní spokojenost je potřeba se starat, a i se pro to obětovat. Toto potom neplatí jen o společnosti jako celku, ale též o jednotlivci. Nebudu mít dobrou práci, pokud se nebudu učit novým věcem, jazykům i informačním technologiím. Nebudu mít fungující vztah, pokud se v něm vzájemně nedáme na první místo, neobětuji se pro druhého a jeden nebude chtít pro druhého to co potřebuje. Česká společnost zpyšněla a je to důsledkem minulé éry, dokud budeme žít v zajetí vlastního narcismu a svůj osobní prospěch klást na první místo, nikdy se z krize ani ze stínu totality, která nás stále obchází, nevymotáme.
