Článek
Manželé Ludvík (Radoslav Brzobohatý) a Anna (Jiřina Bohdalová) si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho“, tedy odposlech ve formě malé krabičky přenášející jejich rozhovory do sluchátek tajného agenta. Náměstek ministra a jeho žena ovšem po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou oprávněné panice. Z chování účastníků na recepci si sami odvodí, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli zprávě kritické vůči komunistickému režimu, na které se podílel. Následující noc je pro ně doslova očistcem.
Osobnosti scenáristy Jana Procházky jsem se obsáhleji věnoval ve své knize Poutník světem fantazie o Otu Hofmanovi a dokončuji také dvoudílný filmový dokument, kde se věnuji perzekuovaným scenáristům normalizace. Procházkova tvorba v šedesátých letech je v mnoha ohledech fascinující a je mementem kam může vést osud revoltující osoby.
Historicky nejlepší film o STB je spjatý s řadou osobních tragédií a je dílem režiséra Karla Kachyni. Tento film je jedinečným důkazem toho, že k natočení sevřeného psychologického dramatu stačí někdy i velmi omezené prostředky. Za pozornost stojí, že když Miloš Forman točil počátkem osmdesátých let v Kroměříži Amadea, místní ho posílali do háje, že už se tam jeden zakázaný film točil a proč tam jedou filmaři zase přivážet problémy, když se ten film toho emigranta v kinech hrát stejně nebude a všude se to hemží tajnými. Exteriér vily se točil v Praze ve Střešovicích na adrese U laboratoře 438/7. Smutnou zajímavostí je, že si STB na Žižkově pořídila kopii filmu na VHS pásku a používala jí jako instruktážní video.
Takto na natáčení zavzpomínal Radoslav Brzobohatý: „Točilo se to v poměrně vypjaté atmosféře. Ateliérové scény byly postavené v Hostivaři a osvětlovači a kluci od techniky hlídali před studiem, jestli nejede někdo nezvaný. Ale po celou dobu nikdo, kdo by nám do toho kecal nebo to chtěl zakázat, se tam neobjevil. Natočilo se všechno přesně tak, jak to bylo napsané. Kachyňa byl obrovský profík, původně navíc kameraman, všechny scény měl dopředu pečlivě promyšlené, takže jsme to snad za měsíc či za dva měli celé hotové. Všichni v ateliéru, od herců a kameramanů, až po nejposlednější techniky tomu ohromně fandili, takže se nehledělo na hodiny a dokud byly síly, tak se dělalo. I v noci.“
Herci ale zřejmě neměli k dispozici celou verzi scénáře, protože Kachyňa nakonec natočil o dva obrazy méně, místo osmi velkých scén jich bylo jen šest. Paradoxně to filmu prospělo, protože film má zdánlivě otevřený konec, který jsme si ale jako diváci vyložili po svém, protože jsme na rozdíl od tvůrců věděli, že hned po zákazu filmu přišla tuhá normalizace. V originálním konci se syn páru, o kterém se ve filmu pouze hovoří, Luděk dívá do kufříku, kde narazí na fotky komunistických papalášů a vyhodí je před dům. Tam na ně narazí metaři. Jednomu z nich se přilepí na ruku fotka s nápisem. ,,JENOM SOCIALISMUS NÁS MŮŽE UČINIT SVOBODNÝMI A ŠŤASTNÝMI.“ Bez většího zaváhání jí vyhodí a ptá se parťáka, kam půjdou po práci na pivo.
Původně měla hrát roli Anny Jiřina Jirásková, ale ta se rozhodla po uvážení svou roli přenechat Jiřině Bohdalové. Karel Kachyňa zvažoval do hlavní role také Milenu Dvorskou, Janu Hlaváčovou nebo Karolínu Slunéčkovou, do mužské pak Eduarda Cupáka, Vladimíra Brabce, Josefa Somra, Luďka Munzara, Josefa Vinkláře a Miroslava Zounara.
Ačkoli ve filmu uvidíte agenty STB, nemají ve filmu jediný dialog a tvůrcům se geniálně podařilo vybudovat atmosféru strachu. Tragickou dohru, kterou je třeba připomínat je skutečnost, že scenárista filmu Jan Procházka byl dohnaný komunistickou státní bezpečností rafinovanými psychologickými hrami za spoluúčasti státních médií k předčasnému úmrtí. Mezi scenáristou a režisérem došlo také k šílené situaci, kdy se Kachyňa musel zříct společné spolupráce a pak v naprostém utajení připravit přikrytí dětského film Už zase skáču přes kaluže, který s velkou odvahou podepsal Ota Hofman. Na festivalu dětského filmu v Ostrově jsem se dozvěděl, jak se Kachyňa po tomto filmu bál mluvit před lidmi a chodil na víno s Otou Hofmanem mimo oficiální místa festivalu.
Diváci film neviděli až do roku 1990, kdy měl v Československu oficiální premiéru. Na počest padlého režimu byl film uveden také na MFF v Cannes, kde snímek po červeném koberci doprovázela Jiřina Bohdalová a Radoslav Brzobohatý. U Jiřiny Bohdalové, která se stala tváří normalizační televize a uměleckého konformismu to byl další znak jejího opakovaného problematického osobního úsudku ve vztahu umělce s politikou, ale to by vydalo na samostatný článek, možná knihu.
Ucho byl první tuzemský film uvedený v soutěži na tomto festivalu po uvalených sankcích na československé filmaře od roku 1972 a Radoslav Brzobohatý v rozhovoru pro Divadelní noviny řekl: ,,/Obecenstvo/… chvíli bylo v šoku a pak tleskalo vestoje. Když jsem po projekci mluvil se zahraničními kolegy, nemohli pochopit, proč jej komunisti zakázali. Vždyť ten model funguje všude. U nás to bylo to samý, říkali.“
Ucho se dočkalo hned dvou dalších filmových zpracování. Poprvé jej natočil jako přiznaný remake v Rakousku s rakouskými herci Pavel Kohout a podruhé ho zfilmoval jako Noc bezMoci makedonský filmař Ivo Trajkov. Knižní předlohu pak dcera Jana Procházky Lenka dramatizovala do divadelního představení. V úvodních titulcích je sice uveden copyright 1970, ale první kopie, která již nebyla schválena do distribuce, byla dokončena 29. 12. 1969. Po neschválení měl film premiéru až v červnu 1990.
Film byl v roce 2022 digitálně restaurován za spolupráce Národního filmového archivu, Státního fondu kinematografie a Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary ve studiích Universal Production Partners a Soundsquare v Praze. Snímek byl poté uveden v sekci Cannes Classics a na festivalu v Karlových Varech.
TVŮRCI, HERCI, FORMÁTY:
1969, režie: Karel Kachyňa, scénář: Jan Procházka, kamera: Josef Illík, hudba: Svatopluk Havelka, střih: Miroslav Hájek, kostýmy: Dagmar Krausová, Dana Poláková, hrají: Radoslav Brzobohatý, Jiřina Bohdalová, Jiří Císler, Miroslav Holub
94 minut, 16 mm, 1:1,37, černobílý
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
SLANINA, Ondřej. Poutník světem fantazie. Praha: Charon media, 2018. ISBN 978-80-903173-5-2. (Monografie o životě a scenáristické tvorbě Oty Hofmana)
profil filmu na Filmový přehled
rozhovory s organizátory festivalu dětských filmů v Ostrově
Divadelní noviny, rozhovor s Radoslavem Brzobohatým
