Článek
Vedoucí knihkupectví Dalibor Vrána (Josef Abrhám) jede na večírek bývalých spolužáků ve svém jediném obleku, který nerad nosí, neboť v něm vypadá jako číšník. Cestou se zastaví v restauraci, kde si ho skutečně jeden z hostů splete s číšníkem a vnutí mu peníze. Večírek je v přepychové vile spolužáka Vyskočila (exteriér je natáčený v Říčanech ve vile známého porodníka MUDr. Vatlacha). Ten mu důvěrně prozradí drobné triky a podvody, které vynášejí peníze. Daliborovi se zdá, že všichni spolužáci i spolužačky si žijí velmi dobře. Jen on stále nemá peníze. A vlastně se není čemu divit, je dvakrát rozvedený a dost dobře má ještě kupu nemanželských dětí mimo.
Po večírku se rozhodne, že nastoupí svou vlastní cestu k bohatství. Přes den pracuje v knihkupectví a večer navštěvuje restaurace a jako falešný vrchní inkasuje peníze. Mohl dopadnout i hůř, velmi podobný příběh totiž naprosto sedí na sériového vraha Roubala. Vrána je úspěšný a brzy může zaplatit sousedovi Pařízkovi (Zdeněk Svěrák) za vytopení bytu a může si místo velorexu pořídit řádné auto, jenže parkovat ho musí za rohem, aby to na něj náhodou někdo nepráskl úřadům. Rozšíří pole své působnosti i mimo Prahu. Zprávy o falešném vrchním se nakonec dostanou i do novin, rozhlasu a televize. Přesto, že si Dalibor počíná velmi obratně a schopně reaguje na nepředvídané okolnosti, utahuje se kolem něho smyčka.
Vrchní, prchni se mohla stát typickou socialistickou moralitou, kterou dokonce pracovníci v Národním filmovém archivu vydávají za přímého následníka prvorepublikového Kristiána. Možná vlastně ano, byť Kristián byl přeci jen spíš sňatkový než majetkový podvodník a nikomu neubližoval. Vrána objektivně krade v restauracích, je to nevěrník a lump, ale žije v prostředí, které mu ani nedává jinou možnost. Zatímco ti normální si načerno melouchařili, Vrána je lempl, toxický sociopat a tak krade. Nic roztomilého na jeho postavě věru není. To ale neznamená, že by mu divák nefandil, a to zejména díky jeho obsazení Josefem Abrhámem, který má ve Vránovi objektivně životní filmovou roli. Jeden z významných českých režisérů mu pak přezdíval pingl a řekl, že nic jiného hrát nemůže a ani neumí. Inu, ti dva se v lásce věru neměli.
Film ale není jen sledem historek a méně věrných či reálných situacích, ve filmu je celá řada objektivně vyprávěných příběhů ze života s množstvím krásných figurek – paní, která si objedná jídlo a pak pospíchá na autobus je naprosto geniální a i na malém prostoru je Jiří Kodet zapamatovatelnou postavou, která by se bez tak silného představitele zřejmě vytratila z divácké povědomosti i přes příjemnou krátkou stopáž celého snímku. Herecky je tento film ovšem velkým sólem Josefa Abrháma.
Ladislav Smoljak podle mého soudu dodnes nepatří k doceněným režisérům, ale právě ve Vrchní, prchni se mu podařilo zinscenovat několik scén, jež bezesporu překračují hranice žánru. Vrcholem snímku je pasáž, kdy Vrána operuje v Karlových Varech včetně špičkové sekvence s honičkou vrchních na kolonádě a doslova kultovní je samozřejmě scéna s hláškou: ,,Máte sklep? A mohla bych ho vidět?". Na druhou stranu velmi nevtipná mi přišla scéna s inženýrem Králíkem a už v dětství jsem se u jejího sledování strašně styděl a u některých dialogů a momentů mi bylo skutečně trapně, zejména v šikanování Douchové. Do jaké míry to byl záměr nevím.
U filmů z osmdesátých let se mi stává dost často, dokonce i u dobových dabingů, kdy normalizační doba ukazuje a často dokonce akcentuje pokřivenou realitu – odporný vztah lidí v produktivním věku k seniorům, šikana na pracovišti, krádeže, úplatkářství, výsměch slušným lidem, normalizace rozvodovosti, nevěry a rasismu. Ve filmu Vrchní prchni vidíme větší polovinu těchto sociálních jevů. Je pak samozřejmě na divákovi, jak se na film bude dívat. Doba jediného správného výkladu je naštěstí pryč.
Film se natáčel nezvykle v Praze, ostatně je vlastně docela překvapující, jak málo českých filmů se v hlavním městě točí. V restauraci U dvou koček jsou dodnes na film jistě hrdí, protože tam na vás z výklenku pan Abrhám dodnes civí jako falešný vrchní, tentokrát z kartonu. A ačkoli se točilo i v nejlepším městě k životu v Říčanech, filmové nádraží, respektive zastávka, protože tam se to nádražím nazvat úplně nedá, jsou Praha-Klánovice. Dále se také natáčelo na pražském Žižkově.
Film dnes patří k legendám české kinematografie i díky objektivní lidovosti v tom nejlepším slova smyslu. Jaroslav Uhlíř pro film napsal šlágr Severní vítr, který se dostal i k táborovým ohňům. Mimochodem humor filmu ocenili i v africkém Zimbabwe, kde získal cenu za nejlepší komedii.
TVŮRCI, HERCI A FORMÁTY:
režie: Ladislav Smoljak, scénář: Zdeněk Svěrák, kamera: Ivan Šlapeta, střih: Jiří Brožek, hudba: Jaroslav Uhlíř, kostýmy: Helena Dubová, hrají: Josef Abrhám, Libuše Šafránková, Jiří Kodet, Dagmar Patrasová, Zdeněk Svěrák, Boris Rösner
85 minut, barevný, 1:1,66, 35 mm
SEZNAM ZDROJŮ A LITERATURY:
recenze Ondřeje Slaniny na portálu RealFilm.cz z roku 2024 (už není online)
profil filmu na databázi Filmový přehled od NFA




