Článek
Zdeněk Svěrák je pro většinu z nás symbolem laskavosti, humoru a moudrosti. Jeho slova mají vždy jakousi zvláštní váhu. Ať už zazní v divadle, na filmovém plátně, nebo v krátkém veřejném vzkazu. Čím starší navíc je, tím více si lidé uvědomují křehkost života, a tím i dávají větší váhu vyřčeným slovům.
Tentokrát se legendární herec a scenárista rozhodl oslovit veřejnost před volbami. A udělal to způsobem, který je laskavě upřímný, milý a v kontextu života také naprosto dojemný.
„No jo, líp už bylo, kamaráde. Ty bys měl možná pomýšlet na jinou urnu než na volební,“ začíná Svěrák svůj projev s nadhledem i nadsázkou, které jsou mu vlastní. S obvyklým humorem připomíná svůj věk, ale hned dodává, že právě proto cítí potřebu mluvit k těm, kteří jdou volit poprvé. Přiznává, že pro něj samotného půjde pravděpodobně o poslední volby. Tím jeho slova získávají váhu, kterou jen těžko vyvolá jakákoli stranická kampaň.
Svěrák ve svém videu připomíná, že Česká republika nikdy nezažila tolik roků míru, svobody a rozkvětu, jako v posledních desetiletích. A když se kolem nás podíváme, musíme mu dát za pravdu. Že možnost jít za plentu a svobodně zvolit své poslance není samozřejmost, ale dar, který naši předci vykoupili oběťmi a často i životy. V době, kdy se část společnosti utápí v cynismu a rostoucí nedůvěře v demokratické instituce, je to silná připomínka.
Zásadní část jeho poselství se týká právě obrany demokracie. Varuje před svody jednoduchých řešení, před „rozhodnými vůdci“, kteří slibují rychlý pořádek místo „rozhádaného parlamentu“. Svěrák jako moudrý dědeček vyzývá mladou generaci, aby se nenechala zlákat pohodlnými sliby, které by nás mohly připravit o svobodu.
„Volte koho chcete, ale položte si přitom pár základních otázek,“ říká. A vyjmenovává konkrétní rizika: volbu těch, kdo pohrdají demokracií, kdo chtějí oslabit nezávislé soudy, omezit svobodu médií nebo opustit společenství demokratických států. Připomíná i slovenskou zkušenost. Že první svobodné volby mohou být klidně i posledními, pokud si lidé nedají pozor. Celou dobu přitom neříká, koho konkrétně volit nebo nevolit.
Celé poselství je prosté, přitom silné. Není to agitace pro žádnou konkrétní stranu, není to kampaň. Je to osobní vyznání muže, který zažil nacismus i komunismus a který už s klidem hledí na závěr svého života. O to silněji ale cítí potřebu promluvit k mladým, kteří dnes rozhodují o budoucnosti republiky.
Svěrákova videopozvánka k volbám je dojemná nejen kvůli obsahu, ale i kvůli vědomí, že zaznívá možná naposledy, jak sám říká. Je to slovo člověka, jehož generace nám svobodu vydobyla a uchovala, a který nás teď prosí, abychom ji nepovažovali za samozřejmost. Jeho apel není jen o volbách, ale také o o odpovědnosti. Vůči minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
