Dříve jsem Gabrielu Soukalovou miloval, dnes nevím, co si o ní myslet

Můj vztah ke Gabriele Soukalové bych mohl shrnout krátce do tří kapitol. V té první trvající přibližně do konce roku 2012 jsem o ní nevěděl téměř nic. Možná bych ji podle jména správně zařadil někam do zimních sportů, ale tam by jistě moje vědomosti končily. Mnohem zajímavější tak jsou z mého pohledu kapitoly s číslem dvě a tři.

Tato kapitola je moje nejoblíbenější a snažím se z ní čerpat dodnes. Začala se psát někdy na přelomu roku 2012/2013, kdy o sobě hvězdná biatlonistka dala poprvé více vědět. V rámci Světového poháru se začala prosazovat a následující roky sbírala jednu medaili za druhou. Její úspěchy tak přitáhly pozornost téměř všech lidí, kteří měli sport alespoň trochu rádi. Tím odstartovala neskutečný biatlonový boom, který vtipně ve své knize popisuje slovy:

„Když jsem občas vyhrála závod Světového poháru, na Nově to prý ani nechtěli přečíst ve zprávách, protože to nikoho nezajímá. (…) Říkalo se, že televizní komentátor Jirka Rejman dostal biatlon, protože na něj zbyl. Teď to byl jeden z nejoblíbenějších sportů u nás.“ (2018, s. 55)

Osobně jsem za televizní obrazovkou strávil za ty roky fanděním desítky hodin. Na Gabriele jsem miloval snad všechno. Vždy o sebe pečovala vzhledově. Namalované rty, linky kolem očí, upravené vlasy. Když mluvila, tak o každém jen mile. Zdálo se, že je ve svém světě naprosto šťastná. Proslavila se také svojí zbrklostí, která jí ale přidávala na lidskosti a roztomilosti. Často někde zapomněla hůlku, nebo přiběhla pozdě na start. Samotné závodění a její úspěchy ve mně probouzely adrenalin. Nikdy na tenhle skvělý čas nezapomenu.

Asi nejlegendárnější závod vyhrála Soukalová na domácí půdě v Novém Městě na Moravě v prosinci 2016. Byla to vlastně jediná zlatá medaile, kterou získala před domácím publikem. Při příjezdu do cílové rovinky pak poslala gestem polibky na diváky. „Tohle byla má nejhezčí biatlonová půlhodina v životě,“ popisuje ve své knize bezprostřední pocity po vítězství (2018, s. 164). Byla zkrátka úspěšná, milá, všemi oblíbená.

Blížil se vrchol biatlonového závodění v podobě olympijských her v Jižní Koreji v roce 2018. Soukalová se ale tu dobu potýkala se zdravotními problémy. Média informovala o bolestech v lýtkách. Definitivně to ale znamenalo konec vrcholové kariéry. Poslední závod tak Gabriela absolvovala v březnu roku 2017 v norském Oslu. Přibližně o rok později se ale postarala o nejvýraznější pozdvižení. Vydala totiž vlastní knihu Jiná. Ta vyvolala bouři reakcí. Já se k její četbě odhodlal až tento měsíc. A v kontextu knihy a chování Soukalové v posledních letech musím konstatovat, že jí opravdu nerozumím. Vysvětlím hned proč.

Ve své knize i téměř v každém rozhovoru totiž popisovala Soukalová biatlonové prostředí týmu, kterého byla členem, jako toxické. V knize použila dokonce vyjádření: „Někdy to byl spíš horor“ (2018, s. 200). Nechci popisovat detaily, to ani není smyslem tohoto článku. Upozorňuji jen na to, že sama Soukalová trpěla v tomto prostředí několik let.Jak vztahově s týmem i trenéry, tak i zdravotně, protože svou poruchu příjmu potravy přisuzuje právě přístupu některých lidí k ní v tomto prostředí. Osobně mě tato situace hodně mrzí. Když se ale v listopadu minulého roku poprvé objevila jako expertka a komentátorka biatlonových závodů při přenosech ČT, dost mě to překvapilo. Dech mi pak vyrazila její věta v přímém přenosu: „Přiznám se, že vrátit se zpátky do tohoto prostředí, alespoň v myšlenkách, je pro mě úžasné.“ Podotýkám, že do prostředí, ve kterém prožívala opravdu těžké chvíle.

Když jsem dočetl knihu Jiná, bylo mi několika lidí v ní zmíněných opravdu líto. Vyberu si jednu postavu (skutečné jméno jsem změnil na Karel). Přítel Karel z vesničky Krásná. Popisuje ho jako někoho, kdo by nebyl schopen být hlavou rodiny. „Bouchla jsem do stolu a Karel se postavil do pozoru,“ vysvětluje (2018, s. 70). A přesně tomuto přístupu Gabriely nerozumím. Její kniha není beletrie, je to skutečné. Píše o skutečném klukovi ze skutečné vesnice. Zveřejňuje jeho jméno, psa, rodiče, jejich zaměstnání. Všichni z okolí vědí, o koho jde. Zdá se mi to dost zákeřné. A to zrovna od člověka, který zákeřnost v chování druhých tolik odsuzuje.

Překvapením pro mě také bylo, že se Gabriela stala moderátorkou pořadu Showtime, který můžeme vidět na Primě a CNN Prima News. Celý pořad je víceméně o přiblížení aktuálního dění v showbyznysu. Osobně bych tento pořad zařadil do škatulky „lehký bulvár“. To neznamená, že ho kritizuji, vůbec ne. Ale Gabrielu vnímám jako člověka, který techniky bulváru odsuzuje. Sama to navíc nelibě popisovala v knize (2018, s. 99 až 100) například u své svatby, kdy se kolem motali bulvární fotografové. „Přijeli hned ráno a fotili mě, jak se za záclonou líčím. Petr mě ani nemohl přenést přes práh, protože byli úplně všude. Aspoň že dovnitř na hostinu už se nedostali.“

A tak nechci tímto článkem říct, že je Gabriela Soukalová „špatná“. Stále, když ji někde v médiích vidím, tak směrem k ní cítím pozitivní emoce. Jen mě její chování poslední roky překvapuje, někdy mate a přestávám jí rozumět, jak to tedy doopravdy vlastně má. Jsem proto nesmírně zvědavý, zda hlubšímu porozumění dojdu při zhlédnutí dokumentárního snímku vyprávějící její příběh. Ten jde do kin už v březnu. Třeba do sebe vše zapadne, a nejen já pochopím všechny její kroky a rozhodnutí z posledních let.

Zdroje: