Článek
„Nechodím k psychologům a mezi lidi taky ne,“ říká klidně Zdeněk, když popisuje během jízdy na kole svůj každodenní život po nehodě, která mu navždy změnila tvář i tělo. Tento rok mu bude padesát. Je otcem tří dcer a už i dědečkem. A i když ho na první pohled výrazně poznamenaly desítky operací, při zaposlouchání se do slov Zdeňka si uvědomíte, že síla jeho příběhu neleží v tragédii. Ale v tom, jak s ní naložil. Mimo to má jeden z nejpříjemnějších hlasů, jaký jsem kdy slyšel.
Na kole sám sebou
Zdeněk tráví denně tři až čtyři hodiny na kole. Ne proto, že by závodil. Ale protože právě tam se cítí sám sebou. „Je to taková moje psychoterapie,“ říká. Snaží se přemýšlet pozitivně, vyhýbat se černým myšlenkám. „Je to se mnou nahoru dolů,“ přiznává, ale ví, že právě pohyb mu pomáhá dýchat a je prospěšný jeho zdraví.
Ven chodí nejraději, když je zataženo. Slunce mu totiž nesvědčí. Jeho kůže je tak tenká, že se při jakémkoli ťuknutí snadno poraní. „Kdykoliv se o něco klepnu, okamžitě mám spoustu krve.“
Nehoda, která změnila vše
Byl 3. leden 2023. Zdeněk jel autem od hospody, kde si dal drink. Nechtěl riskovat řízení pod vlivem, a tak šel domů pěšky. Až u domu si ale uvědomil, že klíče nechal v autě. Vrátil se a zůstal uvnitř. Co se odehrálo poté, si už nepamatuje. Auto vzplálo. Patrně kvůli závadě elektroinstalace, což byl závěr vyšetřování. Dodnes se ale s absolutní jistotou přesná příčina neví.
Od té chvíle začal Zdeňkovi nový život. Dlouhou dobu v kómatu. Poté desítky operací, plastiky, převazy, bolest. Oči mu dnes dráždí víčka, která má otočená dovnitř. Kůže se mu stahuje a musí ji neustále mazat, jinak ztrácí hybnost. Má tracheostomii, přišel o nos. A když ho z nemocnice propouštěli, nabídli mu umělý. Odmítl. „Nemůžu se furt měnit, je to hrozně těžký se podívat do zrcadla a nechat si změnit obličej,“ říká. „I tak je to pro mě těžký mít vůbec nějakej nos, protož už jsem byl zvyklej bez nosu,“ popisuje stav mezi operacemi, který trval přibližně rok a půl. Dnes už funguje s novým.
Smích, který nezmizel
Přesto ho neopustil humor. Když ho po jedné z operací viděla nejmladší dcera, pronesla prý s nadsázkou: „Tati vypadáš dobře, vypadáš jako Dolly Buster s těma rtama, co máš“. A Zdeněk se smál s ní i s moderátorkou, které tuto vtipnou historku vyprávěl.
O svém stavu mluví klidně. O problémech s chrupem, o tom, že vidí hůř. O tom, že některé operace ho v životě zdržují, ale ví, že je ještě potřebuje. Doufá, že do dvou, tří let bude hotovo. A pak bude moct začít znovu naplno fungovat.
Lidi dokáží pozitivně i negativně překvapit
Zdeněk se zpočátku snažil zapadnout mezi lidi. V MHD si ho ale často nevhodně fotili, ukazovali si na něj prstem. „A já jsem takovej, že hned jsem z toho rozhozenej a hned z toho mám zle.“ Později ale zažil i přesný opak. Zkusil amatérské cyklistické závody – a tam ho lidé brali mezi sebe bez předsudků. „Já jsem měl pocit, že vlastně ani tak, jak vypadám, že tak vlastně nevypadám. Ty lidi se ke mně chovali úplně normálně, fantasticky.“
Sám se divím, jak jsem to zvládl, vůbec to taky nechápu, kde se ta síla ve mně vzala. Každej říká, že jsem jakoby hodně silnej… já bych neřekl. Vůbec ne.
Pochvaluje si i přístup nadace Popálky, která mu dlouhodobě pomáhá. Pojišťovny mu hradí část nákladů. Přesto říká: „Já jsem jeden z lidí, kteří neradi si nechávají takhle pomáhat, ale bohužel jiná cesta není.“ A toto říká, přestože hned vzápětí dodává, že není extra movitý člověk, který by si mohl nějak více za své peníze pomoci. „Já nejsem z těch, co by seděl doma a spolíhal se na stát nebo na okolí.“ I proto vyprávěl příhody, jak se snažil najít si práci.
Alkohol a sny do budoucna
Když popisuje své první měsíce po nehodě, je upřímný. „Myšlenky byly všelijaké.“ Zkusil i alkohol. „Ale pak jsem zjistil, že alkohol nic neřeší. Jenom oddaluje a dělá zbytečný problémy.“ Zpětně se podivuje nad tím, jak se s tím popral.
Pomáhá mu poslouchat těžké příběhy ostatních. Ne proto, že by si přál, aby se lidem něco zlého stalo. Naopak. Ale věří, že když se něco špatného stane, je důležité o tom mluvit. Dnes se přátelí s náctiletým chlapcem, který si prošel také nepříjemnou situací s popáleninami
Zdeněk má sny. O cyklistickém kempu. O tom, že projede republiku na kole. Osvěta ho baví. Je ochotný připustit, že je důležité, aby se lidé o jeho příběhu dozvěděli, i když to pro něj není jednoduché. Aby věděli, že i s takovým osudem se dá žít. A že i když tělo už nikdy nebude jako dřív, člověk pořád může být inspirací pro ostatní.
Potřebujeme víc Zdeňků
Mně osobně příběh Zdeňka vyrazil dech. Už po pár minutách rozhovoru jsem si na jeho vzhled tak zvyknul, že mi přišel až normální. Naprosto mě ale odrovnal v činech a mnoha slovech, která řekl. Inspirace a ponaučení totiž zaznělo spoustu.
Tak třeba, že Zdeněk i přes svá omezení tolik sportuje, protože to prosívá zdraví. Silně se mě také dotklo, jak si ho lidé nepěkně fotili v MHD a ukazovali si na něj prstem. Je to poučení pro nás na abnormálně vypadající lidi neupozorňovat. Nejsme děti. Zdeněk také ukázal, jaký přístup je naopak vhodný zvolit, tak jako když popisoval chování lidí z amatérských závodů. Prostě se k nim chovat, jako by byli jedni z nás. Protože jsou. Jen nějaká část jejich těla může vypadat trochu jinak. A pak je naprosto nevěřitelný Zdeňkův přístup k samostatnosti a nechtěnosti otravovat a vysávat stát. Nedávno jsem zaregistroval text o muži, který bral 25 let důchod své zesnulé příbuzné. V kontrastu se Zdeňkem je to jen obtížně pochopitelné.
Hodně sil a zdraví, Zdeňku.
