Článek
Smrt člověka v jakémkoliv ohledu je jistou tragédií. A je jedno, jestli se to stane v osmdesáti na nemocničním lůžku, při autonehodě cestou do práce, nebo při výstupu na osmitisícovku. V každém z těchto příkladů jde totiž o konec jednoho lidského života. A ten si bezesporu zaslouží úctu. Bez poznámek a bez zbytečného „ale“.
Úctu si proto zaslouží i Klára Kolouchová. První Češka, který zdolala Everest i několik dalších osmitisícovek. Zkušená horolezkyně, matka dětí, autorka knih a dokumentů, a obrovská inspirace pro ty, kteří ji osobně nebo prostřednictvím jedinečného dokumentu K2 vlastní cestou blíže znali.
Bohužel téměř ke každé tragédii se vyjadřují i lidé. Jako by nestačil samotný odchod toho či onoho člověka. Bylo to v případech, kdy si na život sáhli fotbalisté, nebo když zemřel při pádu vrtulníkem jeden z nejbohatších Čechů. Pročítat diskuze komentujících zvládali jen ti s opravdu silnými žaludky. Na tomto místě je třeba poděkovat Seznam Zprávám i Novinkám, protože pod mnoha články z jejich dílny o Kláře Kolouchové byly vypnuty komentáře. Právě možná z úcty k této horolezkyni a její rodině. Vzdaly se tím desetitisíců kliků, které by přinesly další „reakce na reakci“.
Bohužel ti, kdo měli potřebu se k celé věci vyjádřit, si cestu přesto našli. A to na sociálních sítích. A opět se ukázalo, jaká zloba v nás některých přebývá. Část lidí totiž začala Kolouchovou v komentářích napadat. Že dala přednost horám před dětmi. Že zbytečně riskovala. Že si za to vlastně může sama. Že je sobecká a že litují její rodinu, ale jí ne. Nechce se mi to dál ani popisovat.
Tyto komentáře jsou nechutné hned z několika důvodů. Za prvé: rodina tyto věty může číst. A nikdo by neměl ve chvíli ztráty čelit něčemu takovému. Navíc pod alibistickou roškou „já jen říkám svůj názor“. Za druhé: ta argumentace je celá mimo. Kolouchová nebyla žádný dobrodruh bez zkušeností. Měla za sebou mnoho osmitisícovek. Věděla přesně, co dělá. A věděla i to, kdy říct ne. Právě díky těmto rozhodnutím se pyšnila tak neuvěřitelnou kariérou.
A do třetice. Dovolím si osobní poznámku. Velká část těch, kdo ji dnes kritizují, bude za využití statistiky tou skupinou lidí v Česku, která bojuje s nadváhou, veškerý svůj volný čas tráví u televize, a mnohdy tak se svým životem hazardují víc než kdokoliv jiný. Tedy třeba právě horolezci. Přesto se z nějakého nepochopitelného důvodu cítí oprávněni hodnotit, jak se má správně žít.
Pro mě jsou totiž hazardéři ti, kteří třeba během řízení automobilu drží mobil v ruce. A kolik jich je? Tisíce a tisíce denně. Navíc neriskují jen své zdraví, ale právě životy všech kolem. Těch, co za nimi sedí na zadních sedačkách, těch, které potkávají v protisměru a na přechodech. Není toto sobectví? Nezaslouží si toto chování kritiku?
Nechme proto nenávist stranou. Zemřel člověk. Člověk, který inspiroval. Člověk, který psal, miloval, vychovával. A místo negací si jistě zaslouží tiché uznání a spoluúčast alespoň v našich myšlenkách. A přestože to ona sama už neuslyší, mohou to slyšet její nejbližší.
