Článek
Žasnu nad lidskou sobeckostí. Na jednom z parkovišť u supermarketu jsem tento týden v předvánočním shonu zachytil fotografii, ze které mi bylo smutno. Je na ni totiž zachyceno sobecké počínání lidí. Respektive výsledek jejich počínání.
Překvapení v podobě košíků na cestě
Přijížděl jsem k obchodnímu domu autem a hledal místo k zaparkování. V předvánočním čase míst ubývá a provoz houstne, je tedy třeba více řidičské pozornosti a ohleduplnosti.
Najednou mě ale překvapuje řada košíků do sebe zaklíněných, které zasahují přímo do jízdního pruhu, ve kterém se nacházím. Ne nějak nepatrně. Ale tak zásadně, že by se vedle sebe dvě auta v žádném případě nevešla.
Marné čekání na vyřešení situace
A tak zastavím a čekám, že se ty košíky rozjedou. Očekávám totiž, že je tam někde schovaný pracovník supermarketu, který je odváží.
Omyl. Nic se nestalo.
Navíc během chvíle registruji dalšího zákazníka, který řadu ještě o jeden košík prodloužil. Jednoduše si vyskládal nákup do kufru auta, s košíkem přijel a řidičům automobilů ubral dalších pár centimetrů na projetí.
Fotografie košíků zachycena ze dne 15.12.2025.
Sobeckost lidí nezná mezí
Jedná se o jeden z nejsobečtějších projevů, který jsem v posledních týdnech zaznamenal. Ono je to totiž docela ošidná situace. Košíků v řadě tam totiž bylo několik. A tak se nabízí hned několik otázek k zamyšlení.
Kdo byl ten první, kdo tam košík dávat neměl? Kdo z těch, kdo ho tam následně přidal, už překročil hranici obyčejné pohodlnosti a projevil se vyloženě neohleduplně? Proč byli tito lidé tak líní, že neodvezli košík na místo k tomu určené, vzdálené doslova pár desítek metrů?
Ohleduplnost až na posledním místě
Ono je to vlastně celé až nepříjemně jednoduché. Umím si představit, že si někteří řekli, že tu řadu nevytvořili a jedním košíkem už přece nic nezkazí. Jenže ono to tak není. Každý z těchto lidí svým „jedním košíkem“ přispěl ke zbytečně nebezpečné situaci, která omezuje spoustu řidičů, komplikuje provoz a v krajním případě může vést i k nehodě.
A právě v předvánočním čase to působí obzvlášť smutně. Všude kolem sebe mluvíme o klidu, pohodě, ohleduplnosti a dobrých skutcích. Přitom často stačí úplně málo. Tedy v tomto případě ujít pár metrů navíc a vrátit košík tam, kam patří. Nepřidat se k problému jen proto, že už tam „stejně je“, a chovat se k ostatním tak, jak bychom chtěli, aby se oni chovali k nám.
Možná by nebylo od věci vzít si tuhle drobnou, banální situaci z parkoviště jako malou lekci do života. Zkrátka zpomalit, chovat se ohleduplně a myslet i na ty druhé. Alespoň trochu. Nejen o Vánocích.
