Článek
Na první pohled se může zdát, že se celý svět pejskařů dělí jednoduše na dvě jasně vymezené skupiny. Ti zodpovědní, kteří s sebou nosí sáčky a starají se o to, aby po jejich mazlíčcích bylo všude čisto. A pak je tu druhá skupina těch, kteří si z odpovědnosti za své psy těžkou hlavu nedělají a nechávají po nich značky téměř všude, kudy projdou. Jenže realita je, zdá se, o něco málo složitější.
Už mnohokrát jsem byl totiž svědkem situace, kdy právě slušní pejskaři totálně selhali. Až v těchto dnech se mi ale povedlo sehnat i důkazní materiál, a s tím poté konfrontovat přímo majitele onoho psa. Jsem proto přesvědčen o tom, že i ti největší „slušňáci“ mezi pejskaři zkrátka občas selžou. A to je problém, protože právě na takových situacích se ukazuje, jak snadné je sklouznout k nezodpovědnosti.
Slušný páníček na útěku
Není třeba celou situaci nijak zvlášť pitvat. Během jedné z posledních procházek jsem zažil to, co už mnohokrát. Vidím volně pobíhajícího psa a jeho majitel je na vyšší desítky metrů vzdálen. Ten z našeho příběhu byl v jednu chvíli od svého psa daleko odhadem kolem 150 metrů. Navíc nic netušíc, co se děje za ním. A samozřejmě přesně v moment, kdy jsem spokojeného psa míjel, vykonal vedle cesty vlastní potřebu a běžel úprkem za páníčkem.
Pes chvíli po vykonání potřeby, který patří majiteli několik desítek metrů před ním. Majitel nemá ani potuchy o tom, co se děje za ním.
Mně to samozřejmě nedalo, protože v podobných situacích prostě mlčet neumím. A majitele tohoto psa jsem doběhl. A proběhl první, velmi krátký dialog. Pamatuji si ho dodnes téměř doslova přesně.
„Dobrý den, máte prosím nějak pořešené, že teď asi dvě stě metrů za vámi vykonal váš pes potřebu?“ zeptal jsem se slušně.
„Nemám no,“ pokrčil rameny pán.
„A co s tím tedy?“ ptám se dál.
„Bohužel,“ zněla pánova rezignovaná odpověď.
Přestože měl u sebe sáčky a působil jako zodpovědný člověk, ochota vrátit se přes sto metrů zpět a snaha po svém psovi uklidit chyběla. Tomu samozřejmě rozumím. Hledat někde na padesáti metrech čtverečních nepořádek je složitý úkol. Přesto to ale není výmluva, proč znečištění přírody a veřejného prostranství neřešit.
Ještě jsme si pak chvíli povídali a stále nebyl ochotný přiznat, že i on patří do té skupiny nezodpovědných pejskařů. Nakonec uznal, že částečně ano, ale že je to zkrátka někdy těžké, když chcete nechat psa proběhnout.
Proč na tom záleží
Zajímavé pro mě bylo uvědomit si, jak jsou tito slušní pejskaři sami uvěznění ve svém myšlení. Je tak snadné tolerovat vlastní chyby, když se vlastně celkově považují za zodpovědné. Jenže i když každý zodpovědný pejskař jednou za čas selže, projeví se to pak v obrovském nepořádku všude kolem. A pokud si svá občasná selhání nepřipustí ti nejslušnější, co pak můžeme očekávat od těch, kteří mají úklid po svých psech už úplně „na párku“?
Některá města jsou tak donucena přistupovat k řešením těchto problémů ráznějšími opatřeními. Například starosta Hroznětína ve svém dubnovém facebookovém příspěvku jasně upozornil, že pejskaři, kteří se nebudou chovat zodpovědně, budou čelit pokutám. Ještě dále šlo jedno francouzské městečko, kde dokonce začali využívat DNA psů k identifikaci nezodpovědných majitelů. Ti se pak mohou těšit na výraznou pokutu.
Přesto možná naivně doufám, že se v nás lidech probudí ohleduplnost k sobě navzájem a žádných sankcí a pokut nakonec nebude třeba.
