Článek
Když stál ukrajinský skeletonista Vladyslav Heraskevyč před rozhodnutím, jestli do závodu nastoupí s vlastní helmou či ne, nevěděl, že se jeho krok stane předmětem celosvětové debaty. Na helmu si totiž, jak je několik dní známo, umístil portréty svých padlých kamarádů a dalších sportovců, kteří zemřeli během ruské agrese.
Celé to začalo prostě. Chtěl uctít památku lidí, které znal, kteří stáli v jeho životě, a kteří už nemají možnost být mezi námi. To je gesto, které si netřeba vykládat jako politické. Je to prostá bolest a vzpomínka.
V tomto se shoduje i většina lidí v anketách. Zmiňme například tu, kterou ve svém textu na Novinkách.cz zveřejnil Vojtěch Bauer a ve které hlasovalo více než sto tisíc lidí, což už je obrovský vzorek. Výsledky byl tady téměř stejný jako v nedávných prezidentských volbách mezi Babišem a Pavlem. Toto srovnání je čistě ilustrační.
Většina lidí si v tomto případě myslí (58,7%) že se o politický projev nejednalo. A osobně musím dodat, že si myslí správně, budeme-li vycházet z běžné praxe vedení olympijských her.
Mezinárodní olympijský výbor (IOC) Heraskevyčovo gesto označil za porušení pravidel o „politických projevech“ a závodník byl nakonec diskvalifikován krátce před závodem. Jenže když se podíváme na to, jak IOC v praxi uplatňuje pravidla o projevech během olympiády, zjistíme, že již dříve byla tolerována řada gest, která si žádnou politickou diskusi nezasloužila.
Stačí se podívat na jiné momenty z her. Televize Nova například informovala o americkém krasobruslaři Maximu Naumovovi, který po výkonu ukázal fotografii svých tragicky zesnulých rodičů, kteří nemohli sledovat jeho olympijský debut kvůli jejich smrti při leteckém neštěstí. Žádný výkřik po politice, žádná agrese směrem k někomu jinému. Prostě vlastní dojemný příběh. A takových je olympiáda plná.
Před mnoha lety to byl zase německý vzpěrač s fotkou své manželky, která tragicky zemřela.
Podobně jsme viděli i další olympioniky, kteří využili své chvíle ve světle reflektorů k připomenutí osobních tragédií nebo vzpomínek. V žádném z těchto případů se neobjevilo, že by se z těchto aktů musel konstruovat politický protest. Proto argument, že ukázat portréty zesnulých přátel či kolegů je „politický projev“, prostě nelze automaticky přijmout jako správné.
Je důležité si uvědomit, co vlastně Heraskevyč udělal. Nebo spíše neudělal. Neukázal prstem na nikoho, nezvedal prapor, nehlásal žádnou ideologii, nemluvil o Rusku.
A tak se nakonec ptám, proč nevidíme jasnou hranici mezi tím, co je „politické“ a co je lidské? Když sportovec drží v rukou fotografii rodičů, kteří už nejsou mezi námi, nebo nosí na helmě tváře svých padlých přátel, je to stejné. A pokud tvrdíme, že ne a trváme na tom, že některá připomenutí smrti, utrpení nebo ztráty je politická agenda, připravujeme sport i společnost o prostor pro lidské sdílení, které přesahuje ideologie.
