Jsi tlusťoch. Jak to ale jen říct citlivě? Rada odborníků překvapí

Jak říct citlivě druhému, že je tlusťoch nebo třeba moc hubený? Tak přesně to je otázka, nad kterou se někteří z nás moc nezamýšlí, ale zamýšlet by se rozhodně měli. Být k sobě vzájemně citliví je přeci vizitka každé vyspělé společnosti.

Moje dětství byla jedna velká oslava. Myslím to opravdu doslova. Naše rodina je poměrně velká a já mám spoustu bratranců a sestřenic. A protože jsme od sebe nebydleli nikdy moc daleko, slavili jsme téměř všechno společně. Od narozenin přes promoce až po výročí svatby babičky a dědy. S těmito rodinnými setkáními se pak nesla jedna nepsaná tradice. Šlo o negativní komentování těl nás mladých. A nejběžnější je bylo porovnávat mezi sebou. Veřejně. Často jsme tak slýchávali tyto podobné věty:

Pamatuji si, že když mi bylo asi dvanáct, tak mi můj oblíbený strýc zmáčkl rameno a chlapsky pronesl, že bych měl jíst víc tvarohu, aby se ze mě stal „pořádnej chlap“. Zrovna se to nějak hloupě potkalo, takže mi potom trvalo několik let, než jsem pochopil, že se mnou tehdy špatně vlastně vůbec nic nebylo. Že moje postava byla vzhledem k věku a vývoji zdravotně úplně v pořádku. Jenže když podobné výroky padají od lidí, kteří jsou pro vás vzorem a autoritou, hluboko se do vás zapíší. Zrovna tento strýc jezdil kamionem po Evropě, takže jsme ho měli všichni za cestovatelský vzor. Tedy cokoliv řekl, tak bylo svaté.

A tak se nabízí zdánlivě jednoduchá otázka. Jak tedy dětem, dospívajícím nebo klidně i dospělým říct, že jsou obéznější, než by měli? Nebo že jsou kost a kůže a ztrácí se nám nezdravě před očima? Jak to podat citlivě, aby jim to pomohlo a nezranilo je to? Přemýšleli jste o tom někdy?

Odpověď odborníků jistě mnohé překvapí.

„Nijak!“

Možná si teď budeme říkat, že přeci když máme vedle sebe obézního rodinného příslušníka a vidíme, jak dýchá při chůzi do schodů, nemůže běhat za dětmi, když se učí na kole nebo s námi nejde na výlet, protože se bojí, aby nás nebrzdil, tak mu musíme přeci něco říct, ne? Samozřejmě že citlivě, abychom ho nebo ji nezranili, ale vždyť je to pro dobro toho člověka. Nic neříct by byl přeci hřích.

Omyl. Právě něco říct je hřích. A odpověď na otázku, jak citlivě zhodnotit postavu druhých, je stále stejná.

„Nijak!“

Ono nejde o nějaký moralizující a rádoby moderní postoj. Podporují ho psychologové, psychoterapeutové i další odborníci. Postavy a vzhled lidí se zkrátka nehodnotí. Nikdy. Vůbec. A v žádném případě se nedá odůvodnit tím, že to „s tebou vlastně myslím dobře“.

Proč?

Protože jakmile začneme hodnotit tělo druhého, přebíráme moc nad jeho sebeobrazem. A ten je křehčí, než si většina lidí připouští. Jediná věta v dětství, pubertě i dospělosti může spustit roky studu, přejídání, hladovění, porovnávání nebo úzkostí. Někdy dokonce i poruchu příjmu potravy. U mužů i žen. Neexistuje nevinný komentář o těle někoho jiného.

Toto vše výše napsáno potvrzuje například učební text o poruše příjmu potravy (PPP), za kterým stojí především česká psychiatrička prof. MUDr. Hana Papežová, CSc. Mimo jiné v textu zmiňuje, že rizikovým faktorem PPP může být i právě „kritická poznámka trenéra – autority – o váze v tanečním či sportovním klubu“. Dosvědčuje to i psychoterapeutka Tereza Machová v obsáhlém rozhovoru pro iRozhlas. A do třetice. Psycholožka a profesorka Rebecca Puhl pak zase pro Americkou psychologickou asociaci (APA) mluví o váhovém stigmatu, které poškozuje duševní a fyzické zdraví jedinců a snižuje jejich kvalitu života. Všechny tři zdroje přitom mají společný jmenovatel. A to je jakési veřejné hodnocení postavy druhého.

Hodnotit postavy se ale stalo v naší společnosti tak běžné, že se toho dopouští dokonce i někteří moderátoři v přímém přenosu. A společnosti to bohužel nepřijde divné.

A tak je kolem tohoto tématu třeba šířit osvětu. A pro začátek si stačí zapamatovat jedno jednoduché slovo jako odpověď na otázku, jak citlivě hodnotit postavy druhých? Nijak!