Článek
Před několika dny odehrála česká fotbalová reprezentace zápas proti týmu z Černé Hory. V 77. minutě se na hřiště podívali dva střídající hráči. Vasil Kušej a Tomáš Chorý. Oba současně kromě reprezentování národního týmu oblékají na klubové úrovni dres pražské Slavie Praha. Při návštěvě oficiálního webu tohoto klubu je možné dohledat i základní fyzické parametry obou hráčů.
Výhody i nevýhody výšky ve fotbale
Vasil Kušej měří 166 centimetrů. Tomáš Chorý pak bez jednoho centimetru rovné dva metry. Pokud bychom se ze sportovního pohledu ptali na ideální výšku pro fotbal, naše odpověď by patrně musela znít: „To záleží.“ Ono totiž opravdu záleží. Ani vyšší, ani nižší výška sama o sobě není výhodou nebo nevýhodou. Vysoký útočník může být platný při standardních situacích, rohových kopech, šikovný ve vzduchu. Nižší hráč je zase obratnější, často rychlejší v pohybu a šikovnější s míčem u nohy. Vzpomeňme například jednoho z nejlepších hráčů na světě Messiho, který je vysoký 170 centimetrů.
Hodnocení výšky pouze sportovním okem
Jenže jedno by mělo samozřejmé. Tedy že výška sama o sobě bez (v tomto případě sportovního) kontextu by neměla být důvodem k pozornosti, hodnocení, ani k ničemu jinému. Pokud hrajete zápas proti vysokým hráčům, je jistě v pořádku říct, že potřebujete do hry poslat „vysokého“ hráče, který bude konkurenceschopný. Pokud ale na ulici uvidíte vysokého člověka a zasmějete se mu, že je „velký“, to už v pořádku není.
Přešlap fotbalového komentátora České televize
Právě to se bohužel v zápase s Černou Horou stalo. Ve chvíli, kdy se oba zmínění hráči objevili na televizních obrazovkách (v zápasovém čase 72:30), ujal se slova komentátor Jaromír Bosák: „A když mluvíme o střelách, tak přijdou ti, kteří to mívají v popisu práce, tedy Tomáš Chorý a Vasil Kušej.“ Oba reprezentanti stáli v tento moment vedle sebe. Přesně v tu chvíli se ale nahlas zasmál právě druhý komentátor zápasu a pronesl nevhodnou větu: „Malej a velkej.“ Pro část diváků se mohlo jistě jednat o úsměvný moment. Navíc kontrast mezi výškou obou hráčů byl opravdu zřejmý. Přesto by něco takového nemělo zaznívat.
Psychologický pohled a vlastní zkušenost
Možná budeme mít sklon nad něčím takovým mávnout rukou. O nic přeci nejde, pomyslí si někteří z nás. Jenže ono jde. A o dost. Jde o hledání hranice. Podobné výroky, i když mohou znít jakkoliv nevinně, totiž ukazují na problematickou oblast. Jen si vzpomeňme na dětská a dospívající léta. Mluví o tom například psychoterapeut Martin Zikmund. Šikana byla nejčastěji spojována s naším vzhledem. Někdo byl na základní škole moc „velkej“, jiný zase moc „malej“. Někomu se smáli za váhu, přílišnou obezitu, rezaté vlasy, málo vlasů, extrémně světlou pleť. A výsledek? U některých se vypěstoval celoživotní problém se sebevědomím, psychickým zdravím i vnímáním vlastního těla, což mohlo v některých případech vyústit i do poruchy příjmu potravy.
Obrázek je ilustrační. Čtyři různě vypadající muži. Nikdo z nich by neměl být hodnocen pro to, jak vypadá.
Navíc v tomto případě nikdo nezná příběh obou fotbalistů. Mohli si v dětství prožít přesně tyto nepříjemné situace a při poslechu záznamu z tohoto utkání je výrok komentátora nemusí vůbec potěšit. Nebo si hypoteticky představme, že by byl jeden hubený a druhý obézní. To by pak výrok „hubenej a tlustej“ jistě pobouřil každého z nás. V principu jde ale přitom o totéž.
A nenechte se zmást, hodně mužů řeší výšku. Aby nebyla jejich partnerka vyšší než oni, protože by se mohli cítit méněcenně. Nebo naopak aby zase nebyli moc vysocí, aby se vešli třeba na fotografii. Jen si všimněte, kolik vysokých lidí se na fotografiích různě krčí a nahýbá. Důvod je často prostý, schovat svou výšku, za kterou se stydí. Znám to z vlastní zkušenosti. A neobstojí ani argument, že se sami tito lidé někdy smějí, když se na jejich tělesné parametry poukazuje. Často totiž za smích mohou schovávat vnitřní zranění.
Co tedy s tím?
Proti takovému jednání bychom měli bojovat a nebrat ho na lehkou váhu. Bulvár o podobných „malejch a velkejch“ píše denně. Stačí, když mu přestaneme dělat publikum. Čím méně se bude klikat na články, ve kterých se píše o tom, že má někdo bujné partie těla, že přibral či zhubnul, tím méně jich vznikne. Nečtená témata mizí, takhle to v novinářském světe funguje.
A tak není nutné v tomto případě lynčovat onoho komentátora, který jistě nechtěl oběma fotbalistům ublížit a jen se neuváženě vyjádřil. Proto ani nezmiňuji jeho jméno. Není v celém zamyšlení vůbec zásadní. Paradoxně mu vlastně patří poděkování za neúmyslné upozornění na toto velké téma, kterým bychom se měli jako společnost zabývat.
Hodnotit postavu druhého zkrátka není v pořádku. Jakékoliv hodnocení vzhledu bez kontextu je špatné. Může být totiž zdrojem závisti, nízkého sebevědomí, nemocí a posměchu. A na to je třeba myslet.
