Manželka kvůli komentářům od mužů už ani nechodí běhat v legínách

Moje manželka ráda běhá. To jí zůstalo i po dětech a jsem za to rád. Při běhu si totiž pro další rodinné fungování skvěle takzvaně vyčistí hlavu. Poslední dobou už to ale není pravidlem. Často se vrací spíše rozmrzelá. A to kvůli sexisticky nevhodným a nevyžádaným komentářům kolemjdoucích mužů. Začíná se tak cítit nepříjemně a hlavně nesvobodně.

Jako velká skupina běžkyň, i moje žena běhá ráda v legínách. Jsou pohodlné, navozují pocit zpevnění těla, není v nich horko, jsou stylové a celkově dávají některým ženám zkrátka dobrý pocit. Jenže jako by to byly právě ony legíny, které přitahují mužské pohledy, myslí si moje žena. Dříve běhala v přírodě, kde se ale často osamocená necítila nejlépe. Dnes běhá po městě, kde je ale zase více lidí a vyšší riziko, že si vyslechne nějakou poznámku, někdo na ní zapíská, stáhne okénko u auta. Nově tak zkouší běhat v „mužských“ kraťasech, aby nebudila pozornost.

„Ze začátku mi to nepřišlo tak hrozné,“ vzpomíná moje žena. „První komplimenty, i když mi to už tehdy přišlo částečně přes čáru, byly jen úsměvy některých mužů, nebo nanejvýš slušný komentář, že mi to sluší.“ Postupně se to ale začalo zhoršovat. Výrazné zlepšení ale nepřišlo ani s jiným oblečením. Velmi podobnou zkušenost má například i Linda Bartošová, známá česká moderátorka a novinářka, která vnímá tento problém napříč společností.

Linda Bartošová v podcastu pro Prostor X (od 18. minuty) popisuje svou opakovanou zkušenost z centra Prahy. „Já jsem šla ve Vodičkově ulici… a prostě tam u nějaké pivnice byla parta chlapíků a prostě na mě zase něco křičeli… kočička, prostě něco. A já jsem intuitivně zrychlila, protože tyhle situace jsou mi strašně nepříjemný.“ Posteskla si nad tím, že si nemůže ani v létě vzít šaty, aniž by si něco nevyslechla.

Sama novinářka ale něco takového velmi kritizuje. Ve stejném podcastu (od 21. minuty) velmi rázně vyjadřuje svůj nesouhlas s tím, že by ženy měly být těmi, které se mají nějak kontrolovat, hlídat, aby si nevzaly na sebe něco náhodou moc odhalujícího. Podle ní se má změnit společnost, nikoliv ony. Ve dvacátém prvním století je pro ni nepřípustné, aby každé ráno trávily ženy před zrcadlem desítky minut a uvažovaly nad tím, jaké asi jejich oblečení vzbudí reakce u mužské části společnosti.

Jak proti něčemu takovému bojovat? Něco se přeci jen dělat dá. Inspirací pro nás mohou být rady nevládní organizace Konsent. Pokud jde o obtěžování na veřejnosti, mezi které jistě můžeme zahrnout i pokřikování se sexuálním podtextem, je třeba si uvědomit, že právě pro obtěžované (v našem případě ženy) je často velmi složité se jakkoliv bránit. Pak je tedy míč na naší straně. „Jako přihlížející můžeme v takové situaci zasáhnout a nastavit agresorům hranice,“ vyzývá Konsent. Zároveň také nabízí pro rodiče, školy, nebo třeba firmy workshop, jak se naučit v takových situacích zasáhnou, pomoct, a nebýt jen pasivním přihlížejícím.

Domnívám se, že to bude běh na dlouhou trať. Moje manželka, Linda Bartošová a spoustu dalších žen si patrně v životě ještě něco vyslechnou. První krok pro zlepšení už ale můžeme udělat hned. Stačí se nad tímto tématem alespoň chvíli zamyslet a přijít na to, jak bych já osobně mohl přispět k vytvoření bezpečnějšího a svobodnějšího prostředí pro nás všechny, speciálně ale pro ženy. I kdyby to bylo třeba jen nesouhlasným komentářem v partě lidí, která právě něco zvolala na ženu, co proběhla kolem. I to se totiž počítá.

Zdroje: