Tátovo selhání: uhodil jsem své 4leté dítě, lítost nepřišla hned

Dlouho jsem se odhodlával tento text napsat. Jde o přiznání osobního selhání, se kterým se peru a snažím se být co nejlepší. Mnoho rodičů se v mé situaci patrně najde také. Jde o téma rodičovství, výchovy a trestů.

Někdy mám chuť své dítě uhodit. Ano, čtete správně. Když mě neposlouchá. Opakovaně. Ne nijak agresivně s cílem ublížit. Toho jsem dalek. Ale v momentech, když je strašně hlasité zrovna ve chvíli, kdy potřebuji mluvit s manželkou a nemám energii ho napomínat. Každý měsíc si snad dvěstěkrát vysvětlujeme věci, které už přeci víme. Zaťukej mi na stehno, já tě pohladím po hlavě, a tím ti dám najevo, že o tobě vím. Jen vydrž, hned jak domluvím, budu tvůj. Jen mi teď neskákej do řeči. Teď potřebuji něco probrat s maminkou. Marné.

Tento týden jsem to nezvládl. Během asi pěti minut jsem několikrát řekl svému dítěti, aby si uklidilo svoje malé plastové prkýnko s dětským ovocem. Byl jsem milý, ale rázný. Nic se nestalo. Jen další kolo ignorace, v němž já přicházím o nervy a dítě testuje hranice. Není to jako v práci, kde si s kolegy řekneme jednu věc a jdeme ji prostě udělat.

A tak mám občas pocit, že jsem na hraně. Že bych své dítě nejradši plácnul. A co je na tom všem úplně nejhorší? Že pokud zrovna v ten moment přestane zlobit, něco ve mně si úplně nesmyslně přeje, aby zase zlobit začalo. Aby mi dalo alibi. Alibi k tomu, abych mohl „výchovně“ plácnout a ulevit si tím.

Zároveň mi po onom vykonání trestu přijde lítost až s jistým zpravidla několikavteřinovým zpožděním. Hrozím se toho, jako bych byl bezcitný rodič. Nejhorší a nejdojemnější pak pro mě je, když se mnou potrestané dítě přijde utěšit paradoxně právě za mnou. Za vykonavatelem trestu. Za tím, kdo onu bolest dítěti způsobil.

Tehdy mívám pocit, že jsem nejhorší rodič na světě. Bez nadsázky. To já bych si snad zasloužil trest za takové chování.

A pak v dalších dnech přichází další a další selhání. Znovu na tento lítostivý pocit zapomenu a jsem znovu schopen ztratit nervy. Jako by se dříve nic nestalo.

Peru se i sám se sebou. Se svým rokem narození. Patřím do zvláštního věku. Nejsem už mezi mladými, kteří děti ještě nemají a společnost po nich zatím ani nechce, aby je měli. To je generace, která už bude citlivá a dobře informovaná o tom, že fyzické tresty ve výchově nemají místo. Nikdy. Za žádných okolností.

Zároveň se ale pomalu sunu věkem ke generaci mých rodičů. A to je skupina, kde fyzické tresty „v míře přiměřené“ podporovala velká část z nich. Ne zlých lidí, ne tyranů, ale lidí, kteří měli zažité, že jeden pohlavek vydá za tisíc slov.

A já stojím někde mezi. Myšlenkově jsem stoprocentně proti fyzickým trestům. Věřím novým psychologickým a odborným poznatkům. Rozumím tomu, že bití dítěte je selhání dospělého, ne vina dítěte.

A přesto to někdy nezvládnu.
A někdy uhodím.

Je to těžké napsat. Je to těžké přiznat sám sobě. A možná se v mém příběhu najdete. Možná už jste tam byli taky. A možná vám to pomůže si uvědomit, že tohle selhání není o zlobivém dítěti. Je to o unaveném rodiči, který občas stojí na hraně a potřebuje najít sílu tu hranici nikdy nepřekročit.