Článek
Česká společnost prochází v mnoha ohledech obdivuhodným vývojem. Za poslední roky se toho naučila opravdu hodně. Třeba to, že peníze pod polštářem ztrácí vlivem inflace na hodnotě, že je třeba pečovat i o vlastní psychické zdraví, nebo že je nutné zaujmout lidštější přístup k celé LGBT komunitě. Všechny tyto příklady jsou známkou moderní společnosti, která naslouchá radám kompetentních odborníků v daných oblastech a podle těchto rad a doporučení i jedná. Proč nám ale trvá přijmout fakt, že fyzické tresty v jakékoliv formě ubližují a stále je tolik používáme?
Zaryté tradiční modely výchovy
Za vším hledej tradici. Dříve se žilo jinak. Pod jednou střechou spolu běžně fungovaly i tři různé generace. Výchovné modely se tak tím nejpřirozenějším způsobem předávaly z babičky na dceru, z dcery na vnučku a podobně. Selský rozum se až příliš přeceňoval. Typickým příkladem a stálým důsledkem je právě přetrvávající tolerance k fyzickým trestům dětí.
Jestli se neuklidníš, jednu dostaneš. Fyzickému trestu často předchází vyhrožování.
Vzpomeňme na film Obecná škola, kde učitel Igor Hnízdo trestal rákoskou a všem to přišlo normální. Nebo třeba seriál Bylo nás pět, ve kterém byl často fyzicky trestán zase Petr Bajza a jeho kamarádi. To stejné se ale bohužel objevovalo v realitě běžného života. Škoda facky, která padne vedle. Děti se mají bít, dokud jsou malé, aby z nich něco vyrostlo. Přesně tohle byl běžný výchovný model. Kdo nebyl bit, byl rozmazlován. Alespoň to si většinová společnost myslela.
Pokrok na půli cesty
Dnes už se ale naštěstí naše společnost pousnula i v tomto. Začínáme si připouštět, že bezhlavé mlácení často k výsledku nevede. Že může podporovat agresivitu i v dětech a přinášet další negace. Pořád jsme ale na půli cesty. Pořád si nesprávně myslíme, že alespoň v některých situacích je facka a fyzický trest tím nejvhodnějším nástrojem k výchově. Když se třeba dítě chová drze ke svému rodiči? Nebo když by málem vběhlo do silnice? Nebo když se začne nespokojeně vztekat? Právě v těchto případech by spousta z nás stále fyzický trest volilo, což dokazují mimo jiné téměř všechny diskuze pod články s touto tematikou. A přesně toto uvažování ukazuje, že je před námi ještě kus cesty.
Jakýkoliv fyzický trest je nevhodný
Hlas odborníků v této oblasti je přitom zcela jednoznačný. Žádná facka není výchovná. Naopak. Fyzické tresty škodí. A to vždy. Pokud je pro vás autoritou česká odborná veřejnost, pak doporučuji seznámit se studií odborníků z Univerzity Karlovy, konkrétně z Psychiatrické kliniky a pražské nemocnice VFN. Závěry jsou jasné a shrnuje je například i tým kolem profesora Radka Ptáčka. Bez ohledu na intenzitu, bez ohledu na kontext, bez ohledu na to, jak dobře to myslíme – fyzické tresty škodí.
To, co jsme si potvrdili u nás, už ale dávno vyplývá i ze zahraničních zdrojů. Například jedna z největších autorit, tedy organizace WHO, už dlouho jasně uvádí, že veškeré formy fyzických trestů směrem k dětem „vyvolávají škodlivé psychické i fyziologické reakce“ i při mírné či lehké podobě. To může mít za následek i „negativní změny v nervovém, kardiovaskulárním i imunitním systému“.
Cíl cesty je v dohlednu
Tedy ano. Česko se posunulo. Od ledna příštího roku navíc vstupuje v platnost novela občasného zákoníku, která zjednodušeně řečeno fyzické tresty zakazuje úplně. A je třeba tento posun vnímat pozitivně. Přesto ale ještě naši společnost čeká hodně práce se změnou myšlení a uvědomění si, že i samotné plácnutí přes zadek u přechodu musíme hodnotit jinak než dnes. Novela v zákonu je jedna věc. Praxe je věc druhá. Je třeba se naučit důvěřovat odborníkům víc než tradici a selskému rozumu. A to o to víc, když se na tomto tématu shodnou vědecké kapacity napříč státy.
