Článek
Máme za sebou v rodině mnoho diskuzí nad tím jak vychovávat, nebo nevychovávat vlastní děti. A patrně to tak bude v každé druhé rodině řečeno obrazně.
Jak je to s fyzickými tresty? Máme věřit odborné komunitě, nebo vlastnímu úsudku? Co takhle pustit děti ven, ať si hrají sami bez našeho dohledu? A jak s mobilním telefonem, počtem pohádek, stylem oblíkání, stravou. Témat, na které máme odlišné názory, je hned celá řada.
Nám se v rodině vyplatilo řídit se jedním pravidlem. Docela těžkým. Jde o snahu vyslechnout si pohled toho druhého. Ale ne způsobem, že už dopředu s názorem nebo pohledem nesouhlasíte. To by pak nebyla debata, ale přestřelka. Jde o opravdu soustředěnou pozornost, nechystání si odpovědi v hlavě, ale opravdu čisté naslouchání.
Já byl až do tohoto léta svými rodiči poměrně kritizován za to, že trávím s dětmi při usínání tolik času. Někdy to zabralo třicet minut, někdy víc než hodinu. Moji rodiče ve věku nad 55 let v podstatě ani nerozuměli slovnímu spojení „uspávat děti“.
My děti uložili, dali jim pusu, zhasli a oni prostě usnuli.
Přišlo jim to únavné, zdlouhavé, jako ztráta času.
A tak jsem se jich doptával, co s ušetřeným časem dělali. Nemohli si vzpomenout, ale ve výsledku se shodli na tom, že pak skončili na sedačce u televize. Vyptával jsem se, proč s dětmi nechtěli trávit čas. Nebyl v tom vlastně žádný negativní důvod. Jsem si jistý, že mě jako syna nemilovali o nic méně, než já miluji vlastní děti. Takhle se to ale nějak ve společnosti tenkrát dělalo, a tak to dělali i oni.
Sami si ale poslechli také to, jak to mám já a moje partnerka. Netvrdím, že bych někdy místo uspávání dětí raději neseděl u televize a odpočíval. Ale to jen málokdo. Uspávání dětí večer je totiž jeden z nejkrásnějších momentů v životě.
Uteče to hodně rychle, kdy už o uspávání nebudou stát. Kdy si pohádku nebo knížku přečtou sami. Kdy nebudou chtít hladit po ruce, šimrat záda a dělat ještě před spaním ještě poslední srandy.
Obrázek je ilustrační.
Uspávání dětí je pro nás a velkou část naší generace krásným momentem. Někdy si dítě lehne na vás a jste přímým svědkem toho, jak mu v momentu usnutí povolí celé tělo. Jindy si na vás položí hlavu a jste svědkem toho, jak se mu zpomaluje dech. Jde o překrásný intimní a zdravý moment mezi rodičem a dítětem.
V důsledku pak mí rodiče projevili jakýsi druh smutku nad tím, že už něco takového nemůžou zažívat, že se možná tehdy dostatečně nenabažili těchto momentů tolik, jako dnes my.
Od našeho posledního rozhovoru mě také přestali kritizovat. Uvědomili si, že některé věci se prostě dnes mohou dělat jinak a lépe. Stejně jako z té mladší generace mnohdy uznám, že některé věci zase dříve dělali lépe oni než my.
Správně vedený dialog v rodině je zkrátka velmi užitečná a obohacující věc.
