Článek
Vzpomínám si, když se mi přibližně před sedmi lety narodilo první dítě. Pokud dám stranou všechny ty starosti a strachy, co jsem jako novopečený otec dlouhé týdny zažíval, zůstalo jen to krásné.
Jakýsi pocit naplnění své biologické role, zároveň těšení se na novou zkušenost, a pak a to především čirá láska, která mezi mnou a dítětem v prvních dnech jeho života vznikala. Do té doby jsem si neuměl nikdy představit, že se dá tak silně zamilovat do někoho, s kým si ani nepopovídáte.
Druhé dítě
Hned záhy po porodu se nás začala rodina a okolí ptát, kdy pořídíme našemu novorozeněti bratříčka nebo sestřičku. Já na to tehdy neměl vůbec pomyšlení. Manželka stejně tak. Podobné otázky mě spíše rozčilovaly, než že by mě nutily přemýšlet, jestli opravdu nechceme být čtyři.
Jenže i k této otázce jsme později dospěli. Být čtyři nás lákalo. Mít dvě děti by nás udělalo více kompletnější rodinou. Alespoň v našich představách.
Další dítě je velké sousto
Jenže ono to s prvním dítětem nebylo tak jednoduché. V podstatě první dva roky života jsme s ním trávili spoustu týdnů po doktorech. Nebudu zabíhat do detailů, ale jen samotná opakovaná logistika do dětské nemocnice, braní si kvůli tomu dovolené a další návazné důsledky nás pořádně vyčerpaly. Naše dítě bylo zároveň od narození aktivní, v mluvení, pohybu, všem možném, takže jsme chodili spát s partnerkou večer poměrně vyčerpaní.
Obrázek je ilustrační.
Pořídit si druhé dítě? V žádném případě, říkali jsme si mnohokrát. To se nedá zvládnout. Když ale naše první dítě spalo, v našich myslích se to otáčelo. Říkali jsme si, že to přece nebude tak velké sousto.
Dilema mladých rodin
Jaký byl náš závěr? Ten se postupně měnil. Ale dlouho jsme se shodovali na tom, že bychom ještě nějaké dítě chtěli. Ale ideálně a obrazně řečeno jen „část dítěte“. Třeba 0,3. Aby to nebylo tak náročné. Dvě už by bylo moc, jedno zase málo.
Ve svém okolí pak znám spoustu mladých rodin, kteří to mají stejně. Ten kdo má dvě děti a nemá dost, sáhl by ideálně třeba po variantě 2,5 dítěte. Někteří jiní s jedním dítětem třeba po variantě 1,5.
Pokud bych se na chvíli pasoval do zástupce mladých rodin s dětmi do 10 let, pak by se mnou jistě mnozí souhlasili, že bez fungujících babiček a dědečků, se kterými se dříve bydlelo společně v několikageneračním domě, to dnes máme zkrátka o dost těžší.
