Článek
Máme obrovské štěstí na učitelky ve školce. V něčem jsou z mého pohledu opravdu světovou extra třídou. A to je neuvěřitelná empatie. Zažil jsem už dvakrát (zatím u dvou z mých tří dětí), jak dokážou citlivě pomoct malým dětem první dny bez rodičů. Ta schopnost si dítě na sebe navázat, zabavit ho a včlenit do kolektivu je neuvěřitelná. Vždycky si k novému dítěti sednou na malou dětskou židličku, aby byly v jeho úrovni, a během pár minut si získají jeho důvěru.
Nevhodný výrok o (ne)brečení
Jedna věc se ale v posledních týdnech nedařila. Šlo o jakýsi převládající stereotyp o tom, že by kluci neměli brečet. Zažil jsem to na vlastní kůži, když jsem syna odevzdával učitelkám a on měl tendenci poplakávat.
„Nebreč, kluci přeci nebrečej!“
Tohle byla věta, kterou obě učitelky na střídačku vypouštěly a mně přišlo vlastně fajn, že se snaží syna posilnit. Neměl jsem tak vůbec důvod jim to mít za zlé. Naopak, bral jsem to spíš jako snahu uklidnit plačícího chlapce, kterému se nechce loučit s rodiči a není si v novém prostředí školky ještě tolik jistý.
Nesprávná tendence držet slzy v sobě
Až po delší době mi došlo, že to zas až tak správně vlastně není. Bylo to při jednom obyčejném odpoledni, kdy jsme se synem trénovali jízdu na kole. Přesedlal z odrážedla na první menší kolo. Koupili jsme mu ho pro výšku od 105 cm, i když je o pár centimetrů nižší. Moje chyba. Možná i kvůli tomu při tréninku jednou nepěkně spadnul. Letěl jsem k němu a čekal jsem obrovský řev. Ten se ale k mému překvapení nekonal.
Když pláče malá dívenka, je to považováno za normální. Kdy pláče malý chlapec, mnohdy se to považuje za slabost.
Když jsem se mu podíval do obličeje, viděl jsem, jak zadržuje bolest, slzy, emoce. Oči se mu ale stejně zaleskly, to nešlo zastavit. Rychle se otočil zády, asi abych ho neviděl, a utřel si je rukávem. A hrdinsky ze sebe vysoukal podobnou větu, jako razily obě učitelky, tedy že je přeci kluk, takže brečet nemůže.
Střet s realitou
V tu chvíli jsem zůstal stát a nevěděl, co říct. Všechno se mi to pospojovalo a bylo mi to hrozně líto. Syna mi bylo líto. Zároveň jsem tomu rozuměl, že se snaží být správným klukem a tvrďákem. Jenže on ve skutečnosti správným klukem a tvrďákem může být i ten, kdo si čas od času pobrečí.
Psychologický pohled
Potlačovat emoce včetně pláče může být ale pro mladé chlapce destruktivní. Například Americká psychologická asociace (APA) na základně výzkumů prokazuje, že tradiční maskulinita je psychologicky škodlivá a že socializace chlapců k potlačování emocí způsobuje škody, které se projevují jak vnitřně, tak navenek.
O pláči mužů mluvil nedávno i psycholog David Čáp v rozhovoru pro Aktuálně.cz. I on tento projev považuje za běžný a normální. Jak u mužů, tak i u žen. A upozorňuje právě na nesprávné stereotypy ve výchově. A pokud si dovolím mluvit za nás za muže, musím i já přiznat, že pláč mnohdy tělo uvolní a pomůže mu se zbavit negativních pocitů.
Dnes už bych si proto přál, aby místo „kluci nebrečej“ slyšel můj syn něco jiného. Protože plakat nemusí být nutně slabost.
