Článek
Pro ty, kteří se v politice už nějaký čas pohybují, není žádným překvapením, že se druhá nejsilnější strana nemusí automaticky dostat do vlády. Věřte mi ale, že i dnes je spousta těch, které tento fakt poměrně překvapí. A mezi nimi je značná část mladých voličů, kteří šli k volbám poprvé. Nejen pro ně je tento text.
Medaile ještě neznamená úspěch
Myslet si, že druhý politický subjekt v pořadí se bude automaticky podílet na vládě, přitom není nijak naivní. Vždyť ve sportu to funguje podobně. První bere zlato, druhý stříbro, třetí bronz. Všichni tito se dostávají na stupně vítězů. To čtvrtí, pátí nebo šestí zůstávají bez medaile a brzy se na ně zapomene. Nebo když je řeč o kvalifikaci na nějaký turnaj, postupují do dalších vyřazovacích fází zpravidla dvě nejúspěšnější mužstva v tabulce. Na první pohled by se tak zdálo nelogické, že by se z „vítězství “ mohla radovat například pátá nebo šestá strana.
Silnější vždy nebere
K podpoře myšlenky, že se druhá strana musí automaticky dostat do vlády, se lze dobrat i samotnou podstatou demokracie. Ta by šla jednoduše vysvětlit karetním pravidlem o tom, že silnější bere. Tedy eso je vyšší než desítka. Král zase vyšší než sedma, a tak dále. Pokud bychom se tak řídili platným a logickým pravidlem, že vláda musí mít v Poslanecké sněmovně většinu (tedy alespoň 101 mandátů), nabízelo by se poskládat tuto většinu z nejsilnějších stran. Jen tak může prosazovat své zákony a ustát případné hlasování o nedůvěře. Šlo by tak předpokládat, že vládu sestaví vítěz voleb, a pokud sám nedá „stojedničku“ dohromady, hledá si další partnery v pořadí. V případě letošních voleb by tedy ANO doplnila právě koalice Spolu.
Premiér a předseda ODS Petr Fiala
Vládu sestavuje předseda nejsilnější strany
Realita je ale jiná. A samozřejmě uspokojena je i ona demokracie. Prezident totiž tradičně pověří sestavením vlády právě předsedu vítězné politické strany. Tím je naplněna myšlenka demokracie. Vítězí ten, koho si lidé zvolili. Na něm ale je, koho si do vlády zvolí. Je to podobné, jako když učitel tělocviku vybere na začátku hodiny kapitána a ten si pak skládá svůj tým. U nás byl letos v říjnu tímto „kapitánem“ Andrej Babiš, který dostal šanci vládu sestavit. A ten si do ní koalici Spolu rozhodně nevybral.
Předem známé bloky
Dalším důvodem, proč se Spolu nedostalo do vlády, je dlouhodobé rozdělení politické scény. Už před volbami se obecně ví, které strany k sobě mají blíž a které spolu naopak nikdy spolupracovat nebudou. Například Vít Rakušan opakovaně vyzýval k vytvoření „demokratické stojedničky“, tedy spojení Spolu, Pirátů a Starostů. Bylo tedy jasné, že tyto strany budou chtít pokračovat společně i po volbách.
Zrovna pověření (nového premiéra prezidentem) je úplně neformální pravidlo… ale samozřejmě je tu určitý úzus, že by to mělo směřovat k politicky nejúspěšnějším politickým stranám.
Andrej Babiš se proto po vítězství logicky obrátil jinam. K SPD a Motoristům. Přestože tyto strany skončily až na pátém a šestém místě, byly v tu chvíli jeho jedinou reálnou možností, jak dát dohromady potřebnou většinu.
Férové, nebo nefér?
Pro mnoho voličů se proto může zdát nespravedlivé, že koalice Spolu, která skončila druhá a měla znatelně větší podporu než SPD a Motoristé, se do vlády nedostala. Jenže v politice nejde o férové medaile jako ve sportu, ale o schopnost sestavit většinu. A tu tentokrát Spolu nemělo. Stejně jako ANO před čtyřmi lety. Politika zkrátka není sport.
