Článek
Květa Fialová o sobě. Tak přesně tak zní název unikátní knihy, kterou vydala známá herečka spolu s Alenou Šloufovou pod nakladatelství CAMIS v roce 1999. Kniha, která po prvním přečtení nutí čtenáře přemýšlet, rekapitulovat a přehodnocovat. Upřímnost, specifické vidění světa i samotný život Květy Fialové byl bez diskuze inspirativní.
Přísný tatínek a zlatá maminka
Vlastního tatínka, jak nazývá svého otce, vzpomínala Květa poměrně často. To je o to překvapivější, když z něj měla už odmala strach a „věčně se ho bála“. Šlo o ruského vojáka, plukovníka letectva. Jeho vznětlivost jednou pokazila Vánoce, když „rázně popadl stromeček a vyhodil ho oknem“. A důvod? Květa se svou sestrou se při jedné říkance přeřekly a začaly se tomu divoce smát.
Když se rodiče rozcházeli, ptal se zase soudce malé Květy, jestli má raději maminku nebo tatínka. „Odpověděla jsem, že tatínka, i když to nebyla pravda. Bála jsem se říct cokoliv jiného,“ vzpomíná. Když už rodiče spolu nežili a Květa byla u maminky, překvapil ji před školou jednou tatínek a řekl, že si ji vezme zpátky na Slovensko, že tam je i maminka, což byla samozřejmě lež. „Tatínek mě docela obyčejně unesl.“ Maminka svou dcerku pak další tři dny hledala, zalarmovala i policii. Nakonec vše dobře dopadlo.
To maminka byla Květy spřízněná duše. Do osmnácti let žila v Rusku, a právě během plnoletosti přišla kvůli sarkomu o nohu. To ale její péči o milovanou dceru nijak nelimitovalo. Když zemřela, byl to pro Květu „jeden z nejhorších okamžiků v životě“.
Květa Fialová při autogramiádě v roce 2009
Vztah k mužům, partnerům a přátelům
Vlastní kariéra nebyla nikdy pro Květu tolik důležitá. Raději než o začátcích v divadle, brněnské konzervatoři, opeře nebo činohře mluvila Květa kupříkladu o mužích, přátelích. Téma mužů bylo ve světě Květy Fialové obzvláště zásadní. Kromě negativní zkušenosti s vlastním otcem zmiňovala také nedobrovolný sexuální zážitek s ruskými vojáky, kteří jí drželi zbraň u hlavy, a ona se tak nemohla bránit. „Celý život se proto přátelím s homosexuály,“ vzpomínala.
Láska pro ni přitom v životě místo vždy měla. I když ji nepovažovala za to nejdůležitější. „Spíše přátelství,“ přiznávala s odkazem na důležitost čirého přátelství. S vlastním mužem měla často sex proto, aby mu udělala radost. „Sex samozřejmě k lásce patří, ale mě nebaví.“ Manželství pro ni hodnotu mělo. Nesmí ale svazovat. Jít vedle sebe, to ano, ale ne stále spolu.
Životní filozofie Květy Fialové
Právě názory Květy na spoustu témat jsou dodnes velmi inspirativní. Přála si štěstí pro všechny. Doporučovala raději jeden dárek na Vánoce než desítky, u kterých dítě neví kam dřív s pozorností. Hodnotu viděla také v tichu. Na televizi se téměř nedívala. „A tak když už se na nepříliš zajímavý film dívám, dost často ho sleduji bez zvuku,“ zmiňovala kdysi. Ticho uklidňuje. Květa také nikdy nevěnovala žádnou přehnanou pozornost hamižnosti a financím. Lidé kolem ní stále jen něco přepočítávali, kalkulovali, ekonomicky uvažovali. To Květa odmítala. To pro ni nebyl život.
Snažila se svět vidět v co nejkrásnějších barvách. To i přesto, že na čas oslepla na jedno oko. Několik operací jí ale zase po čase zrak vrátilo nazpět: „Já se vlastně stále snažím o to, abych doopravdy všechno převedla na příjemnou notu.“ Všímala si také detailů, které na sebe nechávala působit. Slunce vychází každý den, a to je „krásné“.
Život Květy Fialové tak byl plný pozoruhodných momentů, které přetavila ve velmi inspirativní život nejen pro své blízké okolí.
Zdroje: kniha Květa Fialová o sobě, vydalo nakladatelství CAMIS v Praze v roce 1999
