Marie Retková: 17letá dcera jí nabídla své vlasy kvůli léčbě, diváky v TV pobavila hrubým přeřekem

Když se řekne Marie Retková, mnohým z nás se patrně ihned vybaví známý hlas, sympatické modré oči a vřelý laskavý úsměv, který nás léta provázel na obrazovkách České televize. Jméno rodačky z Prahy je především spjato s televizním vysílám 80. a 90. let minulého století, kdy působila jako programová hlasatelka programů ČT1 a ČT2.

Dnes se již tato milá dáma nachází v důchodovém věku, a tak se jí velmi často moderátoři ptají, jak vzpomíná na svou profesní dráhu a jestli jí nechybí práce hlasatelky. „Ta doba je (dnes) úplně jiná,“ reaguje na jednoduchou otázku od Reného Kekely a dává chvíli prostor pro zamyšlení se nad tím, jak je dnes vše rychlé, jiné, prostoupeno reklamou. Nepřímo tak odpovídá, že už by dnes hlasatelkou být nechtěla. V rozhovoru dále (od 12. minuty) také vzpomíná některé milé lidi, které vždy velmi ráda potkávala a byla s nimi legrace. V první řade například Miloš Frýba nebo třeba Anna Wetlinská.

Humorně také popisuje (od 9. minuty) některé vlastní přešlapy v televizi. Při živém vysílání vždy viděla vedle kamery televizní obrazovku tak, jak ji vidí sám divák. A v jeden moment během vysílání si všimla, že je obraz na tomto monitoru porouchaný, a tak přestala na chvíli mluvit. Později ale zjistila, že chyba byla jen u nich ve studiu, takže se zdálo, že měla chvíli okno a nevěděla, co říct.

Nejvtipnější historkou pak byla pravděpodobně ta, kdy se s diváky při večerním vysílání loučila slovy: „Hezky se na zítřek vycpěte a dobrou noc.“ (F2F od 11. minuty)

Ne veškeré epizody života ale byly pro známou hlasatelku veselé. Právě životní motto Všechno špatné je pro něco dobré je poměrně charakteristické pro Mariin život. V roce 2001 jí totiž zjistili rakovinu děložního čípku. Sama to ve 13. komnatě (ČT) označila jako ránu elektrickým šokem. „Prostě z vteřiny na vteřinu je všechno jinak. Co dělat? Byla jsem doma, brečela jsem, obvolávala termíny z diáře a rušila je,“ vzpomíná (13. komnata, str. 100).

Později pak dodává, že jí úspěšné vyléčení z nemoci dalo hodně do života. „Vůbec nic vlastně nepotřebuju. Stačí mi, že jsem na světě a že mám kolem sebe své blízké. Co víc chtít?“ (13. komnata, str. 107).

Jedním z nejbližších lidí z rodiny byla tehdy pro Marii její ještě neplnoletá dcera. Ta dojala ve vyprávění nejen vlastní maminku, ale i přítomného moderátora. Marie na její slova vzpomíná s odstupem takto: „Dceři tenkrát bylo sedmnáct. A říkala: ‚Mami, když půjdeš na chemoterapii a nebudeš mít vlasy, tak já se nechám ostříhat a dám ti ty vlasy.‘“

A tak dnes měním pohled na Marii Retkovou. Už pro mě není pouze ztělesněním sympatické dámy a úspěšné hlasatelky. Je pro mě nově i velmi citlivým člověkem, který si váží své rodiny a má sílu bojovat i s nepřízní osudu. A to je inspirativní v jakékoliv době.

Zdroje: mujrozhlas.cz, Face to face, csfd.cz, kniha 13. komnata – osudové křižovatky slavných (ČT, Praha, 2008)