Článek
Mohl se zabít. A všichni to věděli. Lidé dole na ulici si ho ale přesto fotili, tleskali, někteří křičeli nadšením. A nad tím vším stály kamery jedné z největších streamovacích platforem světa. Americký lezec Alex Honnold bez jištění, bez záchranné sítě, více než pět set metrů nad zemí. A hlavně v přímém přenosu.
Úctyhodný výkon amerického lezce
Patrně všechna média (mezi nimi například denik.cz) informovala v posledních hodinách o těžko uvěřitelném a skvělém výkonu lezce Alexe Honnolda, který vylezl bez jištění na přibližně půl kilometru vysoký mrakodrap. Zvládnout něco takového bez jištění zvládne patrně jen několik jednotek lidí na světě.
Přesto tenhle text není tak úplně o něm. Ano, šlo o bezesporu výjimečný výkon. Fyzicky, technicky, mentálně. V tom není sporu. Jenže mě na tom celém děsí něco jiného. Otázka, kam se jako společnost posouváme. A hlavně co jsme ochotni sledovat jako „zábavu“.
Důležitost samotného lidského života
Dlouho jsem si myslel, že lidský život je pořád tou nejvyšší hodnotou. Že i když se svět mění, existuje nějaká základní hranice. Něco, za co už se nejde. Jenže tady se ta hranice v přímém přenosu posouvá. A to docela hodně. Riziko smrti jakoby přestalo na chvíli existovat. A důležitější než život se stává zábava, peníze, adrenalin, touha udělat si jméno?
Upřímně pochybuji, že statisíce diváků fascinovalo samotné lezení. Lezení po stěně výškové budovy není sport, který by masově přitahoval běžné publikum. Technika chytů, práce nohou, schopnost překonávat překážky. Nic z toho, troufnu si tvrdit, většinu lidí nezajímá. Co je ale zajímá, je možnost pádu. To napětí, že v určitém okamžiku může uklouznout noha. Že se z hrdiny během vteřiny stane tělo padající k zemi. Jinak si ten zájem neumím vysvětlit.
Motivace samotného lezce je otazníkem
Zajímavá a zároveň znepokojivá je i postava samotného lezce. Proč něco takového dělá? Proč si k tomu zve globální platformu? Proč z osobního rizika dělá veřejnou show? Mohli bychom namítnout, že se jistě připravoval. Trénoval. Je špička ve svém oboru. Ale existují věci, na které se připravit nedá.
Reakce těla ve výšce. Kolísání krevního oběhu. Mikroúnava, která přijde o deset vteřin dřív, než čekáte. Náhlý poryv větru. Pták, který vás v letu trefí do ruky. Kousek fasády, který se odloupne. V takové výšce stačí maličkost. A žádný trénink vás na všechno nepřipraví.
(Ne)inspirativní počin
A pak je tu ještě jeden rozměr. Inspirace. Nebo spíš nebezpečný precedens. Velmi snadno si dokážu představit někoho dalšího, kdo bude chtít jít ještě výš. Ještě rychleji. Ještě bezohledněji. Trumfnout to. Posunout hranici dál. A přesně to může znamenat další riziko a zbytečnou ztrátu lidského života.
Možná se pletu. Možná je to jen další důkaz lidské odvahy a svobody volby. Ale mně to celé připadá spíš jako symptom světa, který se zbláznil. Světa, kde už nestačí být dobrý. Nestačí být výjimečný. Musíte být na hraně smrti a ideálně ji ještě vysílat živě.
Pokud je tohle zábava 21. století, pak máme vážný problém. Ne s lezci. Ale sami se sebou.
