Můj nedávný kritický článek o Radce Třeštíkové na Seznamu vyvolal její nelibou reakci

„Objevilo (se) asi čtyři sta lidí, kteří si přišli vzájemně odsouhlasit moji zbytečnost na tomhle světě,“ prohlásila Radka Třeštíková v jednom z nedávných rozhovorů, ve kterém popisovala své nepříjemné zkušenosti s veřejností. Odkazovala tím konkrétně na článek, který jsem o ní minulý měsíc napsal.

Ten se objevil na Seznamu poslední říjnový pátek. Šlo o doufám nezaujatou kritiku, o které jsem týdny přemýšlel a snažil se ji podat co nejobjektivněji. Místo o pocity nebo dojmy jsem se snažil názorově opírat pouze o data a fakta.

Pod článkem se začaly postupně objevovat stovky komentářů (k dnešnímu dni kolem čtyř stovek), které se rozdělily na různě početné tábory. Ty reprezentovaly přístupy od zastání se paní Třeštíkové, až po nezřízenou a zdravé hranice překračující kritiku (článek včetně diskuze si můžete přečíst ZDE).

Během krátké doby si textu všimla i sama Třeštíková. Patří přitom mezi ty, které zpětná vazba od lidí zajímá, jak sama tvrdí, a tak se se všemi těmi komentáři v diskuzi postupně seznámila. Reagovala nejdříve krátkým příspěvkem na svém Instagramu. Podrobněji se ale k celé situaci vyjádřila až několik dní poté, a to 1. listopadu v podcastu u Čestmíra Strakatého (díl byl zveřejněný 14.11.2023).

Rozhovor se zrovna točil kolem tématu kritiky. Třeštíková mluvila právě o diskuzi pod zmíněným článkem. A to v tom duchu, že už je toho docela dost i na ní: „Občas veřejně reaguji na to, že je toho hodně, to je pravda. To jsem udělala nedávno, protože byla taková jako diskuze, kde se objevilo asi čtyři sta lidí, kteří si přišli vzájemně odsouhlasit moji zbytečnost na tomhle světě, a to mě jako překvapilo to množství. Protože si říkám, dobře, tak desítky jsou pořád něco, co se někde jako vykutálí z těch hlubin internetu, ale jako čtyři sta, to už je taková hezká vesnička.“ Dále shrnuje, že jí vlastně vadí, že si lidé tvoří názor „bez informací o člověku, kterého v životě nepotkali, v životě s ním nemluvili.“

V rozhovoru také Třeštíková otevřeně přiznává, že ten mediální obraz kolem ní je jako nějaká hra, kterou sama ráda hraje. Trochu překvapit, trochu pobouřit. Osobně mi to připomíná pravdivé rčení – negativní reklama je taky reklama. A k prodeji knihy reklamu potřebujete, ať je jakákoliv. Hlavně ať funguje. A Třeštíková tady určitě moc dobře ví, co dělá.

Na druhou stranu rozumím, že i akceptace negace má svůj strop a po jeho probourání to může být neúnosné i pro sebestabilnější osobnosti. Takže byť Třeštíkovou celá ta hra baví, jak sama tvrdí, hned vzápětí dodává, že „ty velké negace, když už se bavíme na úrovni toho, jestli jsem pro tuto společnost úplně zbytečná, nebo někdo dokonce použil slovo škodlivá – to bych třeba jako dost nerada byla.“ Hned také doplňuje, že jí to uráží už jen jako daňového poplatníka. Jako bohatší totiž sama přispívá na chudší v rámci solidárního systému, což popisuje ve zmíněném rozhovoru. Tedy se svou „zbytečností“ rozhodně nesouhlasí.

Pokud je tedy řeč o mé kritice z původního článku, paní Třeštíková v podstatě nevyužila prostor se nějak hlouběji obhájit. Ať už šlo o ublíženost z toho, že si jí média všímají, nebo trojlístek – nahota, nevěra a vulgarity – které jsem v negativním slova smyslu s autorkou mnoha knih spojil.

Na druhou stranu musím přiznat, že spojení „škodlivá pro společnost,“ které jsem použil, je možná také za hranou. Mým cílem od začátku nebylo ji označit za toxickou nepotřebnou osobu. Její přínos vidím minimálně v tom, že může některé lidi přivést k lásce ke čtení jako takovému. Zároveň přívlastek „škodlivá“ jsem v souvislosti s paní Třeštíkovou použil především v kontextu její sebeprezentace viz původní článek. Ale v osobním životě ji neznám. Může to být skvělá máma, sousedka, dcera. Pak by byla má původní kritika férová jen z poloviny.

Z celé téhle epizody si tak odnáším několik závěrů.