Článek
- „Kdybych si mohla vybrat lehčí cestu, tak bych určitě sáhla po císaři. Přirozený porod kolem 15 hodin nechceš, ale já věděla, že to musím zvládnout, tak jsem zatnula zuby a Tomáška si prostě vytlačila.“
- „Prosím tě, ty jsi rodila císařem, ty vůbec nevíš, co je to porod.“
- „Hele, přirozený porod je prostě přirozený porod.“
Tři zmíněné výroky výše nejsou vymyšlené. Jde o konkrétní a bohužel často opakující se reakce poměrně velké části žen z mého okolí. Ať už jde o manželčiny známé, kamarádky, nebo dokonce nejužší rodinu. Všechny byly mířeny na moji manželku, která rodila dvakrát císařem. A i když tak třeba nebyly zamýšleny, pokaždé jí ublížily. Ve zkratce si je totiž nesprávně vykládala následovně: „Ostatní to zvládly, já jsem selhala. Nedokázala jsem si své děti vytlačit. Asi opravdu nevím, co je to pořádný porod. Nemám tak právo mluvit o bolesti, co jsem prožila. Nejsem dost dobrá.“
Statečnost (nejen) mojí manželky
Proti podobným ubližujícím výrokům pronášeným s lehkým pocitem nadřazenosti se moje žena nikdy neohradila. Nedokázala to. Jen tiše mlčela. A byla zaražená. Snažila se jen neukázat, jak moc ji to mrzí. Nejtěžší to bylo před druhým porodem, kdy chtěla za každou cenu volit přirozenou cestu, ale tělo nechtělo.
Naše druhé dítě se před porodem císařem točilo sem a tam. Ve hře byl i porod dnem pánevním, ale ten nakonec nebyl kvůli možným zdravotním komplikacím doporučený. Žena podstoupila dobrovolně i tzv. obrat plodu zevními hmaty. Tedy snaha lékaře dítě vnějším tlakem otočit. Nezabralo to.
Plánovaný císař nešel podle časového plánu. Dva dny před operací se manželce najednou spustily kontrakce v takové intenzitě, že se tělo chystalo na přirozený porod. Do porodnice jsme dorazili za pět dvanáct. Dítě na císař nečekalo, chystalo se ven přirozeně. Manželka si tak zažila něco jako dva porody v jednom okamžiku.
A regenerace těla po císaři? Až někdy kolem druhého roku našeho dítěte teprve manželka začala mluvit o tom, že se cítí konečně stejně jako před samotným porodem. Ono totiž sešít po velké operaci několik vrstev tkáně k sobě, tak aby byla každá propojena s tou svou, také není jen tak.
Apel nejen na všechny ženy
Tak jako moje manželka, i každá další žena má svůj specifický porodní příběh. A ten s císařským řezem není o nic jednodušší. Nebylo by správné sklouznout ke stejné hantýrce, kterou používaly mnou kritizované ženy z okolí mé manželky. Tedy nemůžu tvrdit, že naopak přirozený porod je nic oproti císaři. Rád bych ale podpořil „mír“ mezi oběma stranami.
Zanechme už nesmyslného souboje, kdo zažil u porodu větší bolest. Zanechme už vzájemného ubližování si, které nedává žádný smysl. Každý člověk má přeci práh bolesti individuální. Každý porod probíhá v jiném kontextu. Navíc císařský řez v Česku nelze provést tzv. na přání. Tedy vy o tom jako rodičky nerozhodujete. Nemůžete to ovlivnit. Neznamená to, že porod císařem je špatný. A tak zanechte vzájemného trestání se.
