Navštívil jsem koupaliště u Brna a plavčíci jako by nevěděli, jaká je jejich náplň práce

V posledních dnech jsme využili nebývale vysokých teplot a rozhodli se s rodinou a přáteli strávit dny volna na Moravě. Kvůli dětem jsme hledali odpočinek i u vody, tak nakonec vyhrál kompromis mezi malými koupališti s kapacitou pár desítek lidí a těmi největšími, které nabízí třeba Brno nebo Znojmo.

Vyhrálo jedno koupaliště v relativně dojezdové vzdálenosti od Brna s kapacitou odhadem přibližně 1 000 návštěvníků. Překvapení začalo už při vstupu, ale nebylo to jediné, co mi přišlo až bizarní. O vše se v podstatě postarali místní plavčíci, kteří, řekl bych, si nastavili vlastní pravidla své práce.

Hned při vstupu na koupaliště mě překvapila první bizarnost – platba za vstup v hotovosti. V době, kdy všude okolo nás probíhá digitalizace plateb a karty jsou běžným způsobem placení, musel jsem se vrátit zpět v čase a vyndat peněženku. Bylo to pro mě o to překvapivější, když stánky s jídlem v areálu koupaliště byly ochotné obsloužit zákazníky platebními terminály. Čekal bych to přesně naopak.

To nejpodivnější mě ale čekalo následující hodiny přímo v areálu. A měli v tom prsty skoro všichni plavčíci. Začalo to, když jsem se rozhodl s téměř dvouletým synem svého kamaráda vyzkoušet místní skluzavku. Byla to taková ta vlnivá, dlouhá možná dvacet metrů, široká tři čtyři dráhy. Na ceduli byla informace o zákazu vstupu dětí do čtyř let. Do osmi let, tuším, v doprovodu rodičů.

Já v náruči očividně nedržel čtyřleťáka, ale trochu menší batole, které sotva umí chodit. Přesto jsem se zdvořile optal plavčíků, zda je v pořádku, když si klučinu vezmu s sebou a budu na něj dávat na skluzavce pozor. Ubezpečili mě, že je to bez problému, aniž by prověřili jeho věk. Mělo to vypadat, že jsou tam, aby zajišťovali bezpečnost návštěvníků, ale jejich laxnost mě překvapila.

Ještě o něco větší překvapení přišlo na pozorovací věži. A to nešlo o pár minut, ale celé hodiny. Plavčíci sedící na věži měli v celku fajn čas, kdy si mezi sebou povídali a pozorovali okolí. Na tom není nic špatně. Jenže jejich výhled na bazén byl omezen (teď odhaduji na cca 20 %) kvůli ručníkům, kterými měli zábradlí kolem věže ověšené. Jak by v takovém případě mohli rychle reagovat na nebezpečí, jako je tonoucí návštěvník? Když zůstanu u matematiky, měli by šanci přesně jedna ku pěti, že tonoucího člověka vůbec uvidí.

Asi největší a zároveň nejsmutnější překvapení mi připravila taková mladší sympatická plavčice, sedící na křesílku pod slunečníkem. Měla takové ty moderní kulaté brýle, jak přes sklíčka nevidíte do očí. Nějakou dobu, co jsem kolem ní plaval, se nijak nehýbala. Asi uhádnete proč. Byla očividně uprostřed zdřímnutí si. Jak jsem to poznal? Šla ji po čase pozdravit jiná kolegyně, která zrovna přišla na odpolední směnu – alespoň tak se mi to zdálo. A když se k ní blížila a už z dálky mávala, sedící kolegyně se ani nehnula. Neotočila hlavou. To stejné se opakovalo už z bezprostřední blízkosti, kdy jí nově příchozí kolegyně mávala před obličejem rukou. Bez reakce. Spala.

Nechci z toho dělat žádnou vědu, asi se to stane každému. S plavčíky navíc docela držím basu, protože jsem kdysi tuto profesi v zahraničí také vykonával. A věřte mi, není to jednoduché hlavně pro hlavu – udržet pozornost někdy třeba 12 hodin denně a sledovat, jestli se někde někdo netopí.

Zároveň se to neděje tak často, že by se na koupališti provozovalo něco nekalého a když už, pořád jsou kolem lidé, kteří jsou často blíž než plavčíci a o pořádek se mnohdy postarají sami. I to ale kolegy nijak neomlouvá. Práci by měli odvádět kvalitně. Nepřeji jim totiž v žádném případě zkušenost, kdy by museli vyšším orgánům vysvětlovat situaci, ve které se někdo topil, zatímco oni v klidu podřimovali. Stejně tak nepřeji nikomu z nás, aby chybné jednání plavčíků negativně ovlivnilo naše dny volna. Mě a mé nejbližší to naštěstí tentokrát nestálo žádnou tragédii.