Ne padouch, ale hrdina Julius Fučík

Tento text je reakcí na článek nazvaný - Julius Fučík: Padouch, nebo hrdina? Spíš to první - který byl na Seznam Mediu publikován před několika týdny (odkaz ZDE). Autor článku, na který reaguji, dle mého částečně ignoroval historická fakta ohledně Julia Fučíka a uchýlil se k šíření polopravd a smyšlených závěrů. Ty jsou navíc v rozporu s fakty a důkazy, které dnes historikové mají k dispozici.

Julius Fučík je pozoruhodným příkladem osobnosti, která prošla nevídanými proměnami, pokud jde o to, jak byl v průběhu let vnímán českou společností. Komunistický režim z něj po roce 1948 udělal doslova poloboha. Vykreslil ho jako dokonalého člověka, který zemřel pro své přesvědčení.

Zhruba od 60. let se ovšem začalo objevovat i čím dál více pochybností týkajících se Fučíka samotného. Šlo o jeho roli v odboji, chování po zatčení gestapem, nebo i genezi a autenticitu jeho slavné Reportáže, psané na oprátce.

Boj proti Fučíkovu kultu pak vyvrcholil po roce 1989. Společenská atmosféra porevolučních let z pochopitelných důvodů bourala všechny komunistické symboly. A protože Fučík patřil k symbolům největším, pamětní desky s jeho jménem byly odstraňovány. Ulice nesoucí jeho jméno byly hojně přejmenovávány.

Vyrojila se také „svědectví“ o tom, že byl konfidentem gestapa a že jeho Reportáž je ve skutečnosti dílem komunistických ideologů. No a dokonce se objevila i fáma, že Fučík přežil válku, unikl popravě a zemřel v Bolívii na konci 80. let. Kde je tedy pravda?

Pojďme se teď podívat na několik největších nepravd (kulantně řečeno), kterých se pisatel článku, který jsem zmínil v úvodu, dopustil. Autor mimo jiné informoval o tom, že se Fučík podle všeho stal vědomým spolupracovníkem gestapa, udával své spolupracovníky z odboje a mluvil víc, než bylo únosné.

Rovněž cituje Paměti Václava Černého a ztotožňuje se s jeho názorem, že na gestapu ve skutečnosti mluvil Fučík. Nikoliv jeho spolupracovník Jaroslav Klecan, jak to bývá prezentováno. Přičemž Fučíka nazývá „zbabělcem a zrádcem“. Zvláště pobuřující je pak (alespoň pro mě osobně) autorova zmínka o tom, že dcera Vladislava Vančury chtěla v roce 1968 poslat redakci Listů svědectví o tom, že za smrt jejího otce, klasika české literatury, mohl právě Fučík.

Oprosťme se tedy nyní od domněnek a podívejme se na fakta a důkazy. Fučík byl zatčen 24. dubna 1942 v bytě manželů Jelínkových v tehdejší Chittussiho ulici v Praze. Je nepochybné, že z hlediska odbojových pravidel při zatčení selhal. Měl u sebe totiž dvě pistole, které nepoužil. Místo toho se gestapu vzdal bez boje.

Mnohem zásadnější je ovšem to, co nastalo po zatčení celé skupiny. Autor článku totiž naprosto ignoroval veškeré zdroje posledních 20 let, včetně výslechových protokolů Fučíka i Klecana, které jsou z tohoto hlediska naprosto zásadní. Fučík byl totiž ihned po zatčení během tzv. „zostřeného výslechu“ gestapem téměř umlácen k smrti. Po převozu do věznice na Pankráci se mu velké šance na přežití nedávaly. Z dostupných zdrojů pak víme, že Fučíkův první výslech na gestapu lze datovat do doby kolem 11. května, zatímco Jaroslav Klecan podepisuje první výslechový protokol již 27. dubna. Tedy 3 dny po svém zatčení.

Přední historikové Petr Koura a Pavel Janáček, kteří se Fučíkem dlouhodobě zabývají, jednoznačně potvrzují v pořadu České televize, že rozsáhlá zatýkání, ke kterým po zatčení této skupiny došlo, se odvíjela od výpovědí Klecana, ne Fučíka. „Víme, že první zatýkání se od Fučíka neodvíjela. To je bohužel jasné zejména z protokolů Jaroslava Klecana. Bohužel u něj k tomu došlo, ale na jeho hrdinství to neubírá…“

To samé, jak doplňuje Petr Koura, platí i o zatčení zmíněného Vladislava Vančury. O něm na gestapu opět mluvil pouze Klecan, ne Fučík: „Můžeme tak takřka s jistotou říci, že na základě jeho výpovědi byl zatčen Vladislav Vančura, o kterém Klecan říká ,jakýsi spisovatel Vančura‘.“ V této souvislosti pak Petr Koura jednoznačně odmítá i fámy o Fučíkově domnělé spolupráci s gestapem: „Stejně tak je i mýtus tvrzení, že Julius Fučík byl konfidentem gestapa, který byl doveden až do směšné legendy o tom, že utekl do Bolívie a tam zemřel někdy v 80. letech.“

Pokud je řeč o mýtech, tak jedním z nich je i tvrzení, že Fučík na gestapu nemluvil. Nakonec mluvil. A to hodně. Ve svých výpovědích ovšem záměrně jmenoval lidi, kteří byli buď mrtví, nebo v exilu, popř. si vymýšlel a za skutečné lidi dosazoval fiktivní jména (Valeš, Beran…), čímž se mu gestapo nějaký čas dařilo vodit za nos. Nejen komisař Böhm totiž dlouho věřil, že za postavou tajemného Berana se skrývá Jan Šverma, jehož případné dopadení by pro gestapo bylo obrovským úspěchem.

V Reportáži Fučík tuto svoji strategii nazývá „vysokou hrou“, jejímž cílem bylo odvrátit pozornost gestapa od svých nejbližších spolupracovníků a předních kulturních osobností, jakými byli Halas, Neumann, Olbracht a další. Ti se totiž zapojili do odboje, a byli tak přímo ohroženi.

Na důkaz toho, že nikoho nezradil ani neudal, se odvolává na svůj výslechový protokol, který mu dává za pravdu. Zatímco Klecan desítky lidí prozradil, Fučík jich desítky uchránil. Jedinou osobou, která se do rukou gestapa pravděpodobně dostala v přímém důsledku Fučíkovy výpovědi, byla vdova po Kurtu Konradovi-Beerovi Vlasta.

Pro spoustu lidí, kteří Fučíka osobně znali, bylo těžké uvěřit, že z dvojice Fučík – Klecan to byl paradoxně Jaroslav Klecan, interbrigadista se zkušeností ze španělské občanské války, kdo spoustu lidí prozradil. Zatímco Fučík, bohém, známý sukničkář a intelektuál, navíc bez jakéhokoli vojenského výcviku, dokázal nezradit.

Podobně tomu bylo i u berlínského soudu. Zde se příběh obou mužů nachýlil ke konci. Nacistická justice neponechala nic náhodě. Senátu berlínského Lidového soudního dvora předsedal totiž samotný Roland Freisler, přezdívaný „krvavý Roland“, který poslal na smrt desítky českých vlastenců.

Jaroslav Klecan (těžko mu to můžeme vyčítat) se před soudem kál a ve snaze využít alespoň teoretickou šanci na záchranu svého života pokorně přiznal svou vinu. Zato Fučík svoji řeč zakončil těmito slovy: „Váš rozsudek mi nyní bude přečten. Vím, zní smrt člověku. Můj rozsudek nad vámi je již dávno vynesen. V něm je krví všech čestných lidí napsáno: Smrt fašismu, smrt kapitalistickému otroctví! Život člověku! Budoucnost komunismu!“.

Jak již bylo zmíněno, pochyby kolem Fučíka, které se ještě za minulého režimu objevily, se týkaly i jeho slavné Reportáže, psané na oprátce. Mimochodem dodnes nejpřekládanější knihou české literatury. Autor článku zmiňuje ve svém textu osobnost Ferdinanda Peroutky, který Fučíka samotného nazval „příkladnou nulou“. Jeho Reportáž v roce 1967 označil za „podvrh“ a doslova napsal: „Ale co, každý, kdo prožil nějakou dobu v pankráckém vězení, naprosto jistě ví, že tam snad mohl být v rychlosti napsán několikařádkový dopis tuhou, která bývala skrývána ve škvíře v podlaze, ale ne tak velká a stylisticky vybroušená kniha.“

Peroutka se ovšem mýlil. Expertiza Kriminalistického ústavu ministerstva vnitra ČSFR provedená už po revoluci ve svobodném Československu jednoznačně potvrdila, že autorem všem 167 motáků je Julius Fučík. A kromě úprav, oprav a vpisů samotného autora nebyly nikde v textu zjištěny žádné mechanické ani jiné zásahy cizích osob.

Cílem tohoto článku nebylo vykreslit Fučíka jako národního hrdinu, jak se to dlouho dařilo komunistickému režimu. Cílem bylo poukázat na fakta, která jsou ve vědě obecně rozhodující. I tak si nicméně myslím, že by právě vzhledem k faktům a historickým skutečnostem bylo možné s klidným svědomím poupravit název článku onoho autora z Julius Fučík: Padouch, nebo hrdina? Spíš to první na Julius Fučík: Padouch, nebo hrdina? Spíš to druhé.

Zdroje: