Obtěžující klaun v Praze na přechodu po mně chtěl po představení peníze

Už jste někdy něco podobného zažili? Řídíte auto, na světelné křižovatce vás přibržďuje červená barva, takže nuceně zastavujete. Některé intervaly trvají téměř minutu, hlavně na těch velmi frekventovaných křižovatkách. Na přechodu před vámi se najednou vynořuje klaun nebo někdo jemu podobný s jakýmsi zábavným představením. Buď žongluje, nebo jezdí na jednokolce. Je to v podstatě taková show pro řidiče a posádku aut. Poté proběhne mezi auty a vybere peníze. Končí zase na chodníku čekající na další červenou.

Když jsem něco takového zažil poprvé, bylo to vlastně docela milé. Setkal jsem se s klaunem poprvé asi před patnácti lety v Madridu ve Španělsku. Tenkrát jsem na křižovatce stál přes deset minut jako chodec a zábavné vystoupení si natáčel na mobil. Doma jsem pak své nadšení sdílel s kamarády. Klaun pobaví, zkrátí čekání na červenou, je zároveň atrakcí města. To všechno jsem si tenkrát myslel. Neviděl jsem na tom nic špatného. A i já jsem mu tenkrát do kelímku nějaké drobné hodil. Jenže docela rychle jsem změnil názor, když jsem zjistil, že takového klauna máme i u nás v Praze. Hned vysvětlím.

Denně na Praze 2 jezdím přes v celku velkou světelnou křižovatku. Jde o průnik ulic Anglická na jedné straně, a na druhé Škrétova a Bělehradská. Skoro pravidelně mám tu smůlu, že musím čekat na červené. Ať už jedu sám, nebo využívám služeb přepravních společností. To byl i tento případ.

Náš pražský klaun si toto místo z nějakého pro mě neznámého důvodu oblíbil. Po představení na přechodu pro chodce znovu obíhá auta. Zastavuje se u toho mého a ťuká mi slušně na okýnko, jestli mu nepřispěji. Ne, opravdu nepřispěji. Když jsem něco takové zažil v Praze poprvé, měl jsem upřímně srdce až v krku. Nečekal jsem ho u nás. A když vám někdo naruší vaši bezpečnou zónu, není to příjemné. Navíc vzhled klauna zkrátka v někom vyvolává pocit strachu, strašidelnosti. Jen si vzpomeňte na filmy, kde byl často padouch převlečen právě za klauna.

Na mém obličeji tak místní klaun samozřejmě vidí, že nemám zájem. Jenže se nevzdává a různě gestikuluje a snaží se mě přinutit stáhnout okno a něco mu hodit do kelímku. Ukazuji mu už značně rozčílen, že nemám opravdu zájem a ať jde dál. Každý den pořád to samé. Jenže to samozřejmě nese nelibě a z milého klauna je najednou někdo, kdo mi připomíná právě ty negativní filmové postavy. Zlobí se a skoro ve mně vyvolává pocit viny, že jsem jeho představení nijak neodměnil. Raději se tedy otáčím a víc než kdy jindy doufám v zelenou na semaforu.

Věřím tomu, že to není jen moje zkušenost. Zároveň můj závěr, se kterým ale nejsem moc spokojený, je v podstatě jednoduchý. Nechat to být. Snažit se klauna si nevšímat a doufat, že on si nebude všímat mě. Nedošel jsem ještě tak daleko, abych zjišťoval, jestli má na něco takového právo. Jestli má od města Prahy nějaké povolení a pokud ne, tak jestli takové povolení vůbec potřebuje. Nebo jestli je v pořádku, že chodí po silnici mezi auty. Byť je mi to tedy pokaždé nepříjemné, nemám z téhle situace východisko. Klaun zkrátka dle mého pohledu patří do cirkusu a ne na přechod pro chodce.