Článek
Pokud existuje jedna skupina, proti které bych se musel v životě důrazněji vymezit, nebyli by to státní úředníci ani politici. Na pomyslné první místo bych patrně zařadil (některé) pejskaře. Pokud navíc vezmeme v potaz, že je v naší zemi kolem dvou milionů psů, asi netřeba detailně vysvětlovat, že ona skupina pejskařů bude poměrně početná.
Proč používám tak ostrá slova? Těch důvodů je hned několik. Mám za to, že jako společnost přehlížíme, jak je tato skupina v mnohém upřednostňována a její přešlapy jsou jí s laskavostí promíjeny. Nejzásadnější problematické body shrnuji pro přehlednost ve čtyřech následujících oblastech.
1. Decibely a hluk
Je jedno, jestli žijete na vesnici v domě nebo třeba v paneláku na sídlišti. Štěkot psů je pro mnohé z nás obtěžující. Jeden z mých bývalých sousedů například vždy odcházel brzy ráno do práce. Jeho pes stál hodiny za dveřmi a štěkal o sto šest, než pochopil, že se jeho majitel jen tak rychle nevrátí. Jindy jsem měl zkušenost se sousedy dívajícími se do noci na televizi. Štěkající pes stál celou tu dobu na chodbě za zavřenými dveřmi, aby je nerušil. Přes zvuk televize ho majitelé neslyšeli. My jako sousedé už ale ano. Nic jsme s tím ale nezmohli. Přitom si umím představit, kdyby se po desáté večerní z nějakého bytu ozývala hlasitá hudba, jistě by se sousedé právem oháněli rušením nočního klidu.
2. Nadměrné náklady obcí a měst
V jednom z mých nedávných článků jsem jako jeden z nejčastějších podvodů Čechů uváděl podvodné praktiky majitelů psů, kteří psy běžně registrují v přilehlých vesnicích, přestože ve skutečnosti žijí ve městě. Je to totiž zpravidla o dost levnější. Vybrané peníze pak dle mého nemohou na pokrytí služeb stačit a musejí se brát odjinud.
Hádám tedy, že je toho hodně, co téměř zadarmo pro pejskaře obce a města dělají. Jde například o stovky psích útulků, které jsou provozovány a nejčastěji financovány právě z obecního/městského rozpočtu. Navíc pokud bydlíte v doslechové vzdálenosti od nějakého ze zmíněných útulků, jistě mi dáte za pravdu, že existují klidnější prostředí na život.
Už jsme si také i my nepejskaři zvykli na stojany se sáčky na psí exkrementy, které najdete napříč naší republikou. Teď se nechci vyjadřovat k tomu, že sáčky jsou povětšinou vyrobené z plastu, takže nějaká ekologie jde stranou. Více mi totiž vadí samotný princip. Proč jsme si vybrali zrovna pejskaře, kterým téměř zadarmo tyto sáčky dáváme? Proč tam místo toho nemáme třeba papírové kapesníky nebo vitamíny C, které by využil každý? Ano, vědomě částečně přeháním, ale v důsledku opravdu nevidím důvod, v čem je sáček vhodnější varianta než třeba vitamín C. Navíc celý ten servis kolem stojanů a odpadkových košů pro psy zaměstnává spoustu lidí.
3. Nebezpečí
Dvě jednoduchá pravidla, která vedou k bezpečnosti pohybu se psy ve společnosti. Pohybovat se se psem na vodítku, nebo mít na jeho čumáku pevně upevněný košík. Jaká je ale reálná praxe? Opravdu denně potkávám ve svém okolí volně pobíhající psy bez košíku. Pak se bohužel setkáváme s tragickými příběhy nevinných lidí, jejichž kvalita života je navždy pokažena díky nezodpovědnému chování majitelů některých psů.
Také určitě nebudu jediný, kdo se kolikrát necítil bezpečně v situaci, když byl pes uvázaný u stojanu vedle vchodu do obchodu, kam jsem zrovna šel. Často se pak štěk a agrese některých psů stupňuje, když se k ním přibližujete. Někteří majitelé psů tomu ale asi nevěří, když často odpovídají: „Ale prosím vás, ten by vám neublížil.“
4. Nechutnost
Další oblast netřeba příliš detailně popisovat. Jedná se o psí exkrementy na chodnících, silnicích. Pomočené domy, patníky, kola aut. Nějak jsme si zvykli na to, že tohle všechno tolerujeme. Jedna z mých nedávných zkušeností popisuje situaci, kdy se dvě kamarádky důchodkyně potkaly při venčení svých psů (volně pobíhajících, ale s košíkem). Obě se tak zapovídaly, že na pár minut přestaly dávat pozor na své pejsky. Jenže ti mezitím vykonali svou potřebu, což samozřejmě jejich majitelky neměly šanci zaregistrovat. Přičtěme jim plusový bod alespoň za to, že po mém upozornění šly obě psí exkrementy zlikvidovat.
Apriori proti psům ani pejskařům ale nejsem. Naopak, v rodině jsme s jedním psem vyrůstali a nedal jsem na něj dopustit. Vnímám i užitečnost psů při pomoci nevidomým, při potěšení lidí, kteří třeba žijí v důchodovém věku sami, v prostředí IZS atp.
Přesto ale, pokud tedy opravdu chceme tento servis dál pejskům a jejich majitelům poskytovat, pojďme minimálně změnit částku, kterou majitelé psů platí radnicím, kde žijí. Možná nejférovější by bylo na konci roku sečíst veškeré náklady, které město v souvislosti s péčí o psy mělo a poměrným dílem je rozdělit mezi všechny pejskaře. Stejně tak bych se více zaměřil na důsledné pokutování při porušování předpisů a vyhlášek. Třeba by se nám pak s pejskaři žilo lépe.
Všem zodpovědným majitelům psů se tímto omlouvám. Článek je o těch nezodpovědných.
