Článek
Vzal jsem dnes svého 3letého syna na nákup do supermarketu. Jen rychlovka. Nemám to moc rád, zatímco on to zbožňuje. Pro mě to jsou totiž v první řadě starosti a práce navíc. Dvakrát do autosedačky, dvakrát z autosedačky. Pak hlídání na parkovišti, aby plný nadšení nevběhl pod auto. Často mu dovolím řídit malý pojízdný košík, ale to má zase těžko ovladatelnou tendenci ho naplnit i tím zbožím, které nepotřebujeme.
Dnes ale všechny tyto pocity přebila jedna nemilá situace. Došli jsme k pokladně, kde byla poměrně dlouhá fronta lidí. A tak se zastavujeme a čekáme. Mě asi po minutě připomene mozek, že jsem ještě na něco zapomněl. Mezitím se už i za námi začínají kupit další zákazníci.
Krčím se tedy k synovi a vysvětluji mu, že jsem ještě něco zapomněl koupit. Je to jen kousek od pokladny, takže mu ukazuji rukou, kam přesně půjdu a ať tady zatím počká ve frontě, že jestli to zvládne. Vidím, že to zabírá. Má těžký úkol úměrný jeho věku, se kterým si chce poradit. Navíc mě má celou dobu v zorném poli, takže nehrozí žádné nebezpečí.
Udělám asi patnáct kroků. Lovím ono zboží z mrazáku a koutkem oka syna pro jistotu pořád sleduji. Je v pohodě. Stojí tam s tím svým košíkem a plní svou misi. Jsem na něj hrdý. Jenže vidím, jak se začíná pomaličku hýbat fronta. A než se můj syn zorientuje, vidím, že ho dva lidé naprosto suverénně předbíhají. Jsou to paradoxně přesně ti, kteří byli u mého rozhovoru se synem, kdy jsem mu dodával sebevědomí ke zvládnutí jeho úkolu počkat ve frontě pár vteřin sám.
Pohled z úrovně mého syna na frontu před ním.
Dobíhám zpátky. Lehce zvýšený tep. Ale ptám se ještě klidně, jestli ho přehlédli, že tady stál ve frontě. Oba starší muži se na mě dívají a vůbec nechápou, o čem to mluvím.
Tak jim vysvětluji, že můj syn tady stál ve frontě a držel místo a že ho normálně předběhli. Oba něco zamumlali, nebylo jim moc rozumět. Dali ale jasně najevo, že to nehodlají řešit a že se nechají prodavačem obsloužit dříve. Snažil jsem se je ještě konfrontovat, že je jedno jestli vám jsou tři, třicet, nebo šedesát, že mi to přijde drzé. O to víc, když sami věděli, že budu ve frontě hned zpět. Nic se ale nestalo. Konfrontoval jsem je navíc tak hlasitě, že to slyšeli i lidé kolem. Někteří měli před sebou celou situaci jako na dlani. A zastání? Toho jsem se nedočkal ani od nich.
A tak jsem možná až přehnaně teatrálně ten malý pojízdný košík vzal a před oba pány s klukem za ruku se vecpal. Klidně ale rázně jsem situaci okomentoval slovy, že je to naše místo a že můj syn tady stál. Vyskládali jsme věci na pás, zaplatili a odešli. A víte co? O ty dvě minuty času vůbec nešlo. Pokud by byli oba páni v důchodu a já viděl, že jim dlouhé stání nedělá dobře, byl bych první, kdo by je před sebe pustil. Oběma ale mohlo být tak padesát.
Rozesmutnělo mě na tom několik věcí. To, že se předběhne dítě a nikomu to nevadí. To, že ostatní tohle chování vidí a mlčky přihlíží. Co pak můžeme čekat, že vyroste z našich „mladých“? Jedinci, co budou utiskováni nebo budou sami utiskovat? Oboje je přeci špatně.
Nejsem žádný přehnaný bojovník za práva dětí. Ale co se událo dnes, už bylo za čarou. Proto jsem zakročil. Aby můj syn věděl, že spravedlnost existuje, i když se o ni musí někdy zabojovat. Možná to ve svých třech letech ještě nepochopil. Jednou mu to ale připomenu. Jestliže jsme totiž jako společnost učeni mít úctu k těm, kterým zbývají poslední roky života, stejně tak bychom měli ctít i ty, kteří jsou mezi námi teprve několik let.
